Nemyslete si, vy dvojnozí páni tvorstva, že my pejskové nerozumíme tomu, co si mezi sebou říkáte. Každé vaše slovo nám je jasné ještě dříve, než ho vyslovíte. A na rozdíl od vás vnímáme i jeho barvu, vůni a odstín.

Jako třeba dneska. Byli jsme u veterináře. Už ho znám, tak to byla docela pohoda. V ordinaci jako vždycky – napatlal mi břicho slizem, jezdil po něm něčím studeným a čučel do obrazovky. Žádná originalita. A protože z té obrazovky vykoukal, že jsem úplně zdravá, tak se dali hned s páníčkem do řeči.

A představte si, že si na mě páníček začal stěžovat. Že prý nechci jíst granule. Doktor mě znovu prohlížel a konstatoval, že jsem živená dobře. No a teď to přijde. Slyšela jsem na vlastní uši, jak páníček říkal, že má hypotézu, jestli nejsem přežraná. Nevychovanec! Slyšíte dobře: “přežraná”. Takhle se mluví o dámě? Ať si to říká svým korpulentním kamarádkám, že má hypotézu, jestli nejsou přežrané. To si ale hraje na slušňáka a mluví o nich jako o plnoštíhlých. A že bych já mohla být plnohladová, to ho ani nenapadne!

• 

• 

• 

Nechci být indiskrétní, ale mí páníčkové jsou někdy dost natvrdlí. Sami mě pořád poučují a něco učí. Třeba jako, že se čůrá jenom venku (přitom to oni sami nedodržují). Ale zvykla jsem si a pochopila. K čemu ale pořád mávají přede mnou plyšovou ovečkou, to je mi opravdu záhadou. V množírně jsme žádné hračky neměli a teď se mám na stará kolena učit hrát si s plyšákem jak mimino.

Dneska jsem jim chtěla udělat radost a na oplátku je také něco naučit. Projevili se ale jako naprosto nevzdělatelní. A přitom to byla tak triviální věc – létání. Prostě běžíte po louce, máváte ušima a letíte. Co je na tom?

Páníčkové pochopili stěží první část, běžet po louce. Výuka mávání ušima byla beznadějná. Snažila jsem se, co mi síly stačily, ale jak když hrách na stěnu hází. Uši se ani nepohnuly. Popravdě když jsem si ty jejich uši prohlídla, tak se ani nedivím. Lidi jsou prapodivná stvoření, tak malý uši na tak velký tělo.

• 

• 

• 

• 

• 

Nemám ráda cizí lidi na chodníku, všechny ty plechové krabice na kolech a vůbec ty zvuky a pachy města. Páníčkové to vědí, a proto mě berou často do lesa.

Kromě dobrodružství v lese mám ovšem ráda i svůj klid na gauči, plnou misku, svý páníčky a celou jejich smečku. Jsem pro ně totiž důležitá. A my pejskové potřebujeme být pro někoho důležití. Nemusí jich být jak přátel na facebooku. Stačí nám jeden, dva. V množírně jsem nebyla důležitá pro nikoho.

Vy lidé potřebujete být také pro někoho důležití. Hodně to potřebujete. Nemusí jich být jak přátel na facebooku. Stačí jeden, nebo dva.

• 

• 

• 

• 

Dneska mě vzali do psího salónu. Nečekejte ale, že tento salón je místem, kde kovbojové popíjejí whisky a občas po sobě střílí. V psím salónu vás strčí do jakési díry a pak na vás pouštějí vodu, až jste docela mokří. Pak vás napatlají nějakou pěnou, která páchne skoro jak pánička, když se chystá s kamarádkami do kavárny.

Ještě štěstí, že mě páníčkové živí, protože kdybych si měla potravu nalovit sama, tak zemřu hlady. Zvěř by cítila ten parfém na deset kilometrů a utíkala, co by nohy stačily. Jediný způsob, jak to spravit, by bylo vyválet se v nějakém hovínku (hovínko by tedy nestačilo, ale páníček říká, že kdybychom napsali hovno, tak nám to na internetu zablokují), nebo v pořádně staré mršině. Jednou to musím udělat, aby páníčkové věděli, že nejsem žádný mejdlo a umím se o sebe postarat.

Ale abych to dopověděla: když vás pak páchnoucí značkovým šampónem vyndají z vody, tak na vás foukají z vrčící trubky teplý vzduch. Nejdřív vás namočí, a pak zase usuší. To je ta lidská logika – dělají něco jen proto, aby pak zase mohli dělat pravý opak. Třeba nakupují věci, aby je pak mohli vyhazovat.

Posledním úkonem v psím salónu je stříhání. A to se nelíbí ani trochu. Když jsem tam byla posledně, tak jsem za to kadeřnici pokousala. Nenapsala jsem vám to, protože páníček říkal, že bych vám pak už nepřipadala tak roztomilá. Ale mně to nevadí. My pejskové to máme tak, že když se nám něco nelíbí, tak zavrčíme a popřípadě kousneme. A je vymalováno. Zatímco vy lidé se často rozzlobíte, ale nepokoušete toho, kdo vás rozčílil, třeba proto, že to je váš šéf. A pak z toho máte ty vaše deprese a infarkty. Vezměte si z nás pejsků příklad.

• 

• 

• 

• 

Páníček je mi sekretářkou na dvě věci. Nechci říct, na které, protože už nejsem v množírně a musím se vyjadřovat jako dáma, chápete? Chci mu totiž diktovat další příběhy, ale on mě buď honí po venku, nebo sedí u počítače, jak tomu říká pánička. Abych se nakonec ještě naučila psát sama.

S páničkou si notujeme. Patrně to bude u všech živočišných druhů stejné – celá tíha světa leží jen na samičkách. A jejich samečci jsou ti budižkničemové, před kterými je varovaly už jejich maminky a kterým jde jen o jedno.

Páníček se vymlouval, že to sezení u počítače není sezení, ale tvorba mého nového webu. Nevím sice, k čemu mi bude dobré, abych měla vlastní web. Ale jako holce z množírny, kde jsem neměla vůbec nic, mi dělá dobře, když najednou něco mám. Třeba i web. Moc zajímavá věc to sice není, protože není k jídlu ani se nedá čmuchat jako psí zadek, nebo hovínko. Ale lidem asi nějaké potěšení přináší, oni mají někdy zvrácené představy o tom, co je zajímavé.

Tak se zatím budu nudit v pelíšku, až páníček vysedí ten slavnej web a začne konečně psát mé příběhy.

• 

• 

Moje obavy z toho, jakou si teď páníček najde zábavu, když nebudou štěňata, se ukázaly oprávněné. Vypadá to totiž, že se chce stát expertem na vodění psů!

Dnes mi totiž místo obojku navlékl jakési něco. Nezlobila jsem se, pravda. Bylo to pohodlnější než obojek, tak jsem byla mnohem volnější a běhala si, kam se mi zachtělo. Na páníčkově straně vodítka to ale muselo být ukrutně nekomfortní, protože jeho feromony nevypovídaly o relaxovaném stavu a pořád vykřikoval nějaké mantry znějící jako “či-ka-ke-mně-či-ka-ke-mně-či-ka…”. Docela mě to pobavilo, tak jsem běhala kolem páníčka z jedné strany na druhou a zepředu dozadu, až jsem několikrát páníčky zamotala do vodítka.

Byla to velká legrace, fakt jsem si procházku užila. Jen nechápu, proč se páníček tvářil, jak kdyby měl těžký život.

• 

• 

• 

• 

Tak díky mně se páníček stal jedním z největších teoretických znalců v oboru porodnictví šelem psovitých, který na vlastní oči neviděl rodit psa. Nevím, co si teď počne, do čeho vrhne svoji energii, když žádná štěňata mít nebudu. Vystudovat během tohoto víkendu na vysoké škole života epidemiologii a virologii bych mu ovšem nedoporučovala. V tomto oboru je v současné době takový přetlak světových expertů, že dočista zaplnili kapacitu mediálního prostoru i místních hostinců.

Obávám se trochu, že páníček se rozhodl to zkusit se psí psychologií. A já bych měla být pokusným objektem. Patrně si myslí, že to bude mnohem snazší práce než s lidmi, protože psi nejsou tak komplikovaní. My pejskové víme od narození přesně, co chceme, jaké jsou naše priority, co nás činí šťastné. Zatímco lidé na to potřebují vykladače. Slepě poslouchají jiné lidi, kteří jim diktují, co si mají přát a čeho se mají bát, co je normální a co ne. A přitom ti lidé, kteří jim to diktují sami už ani vzdáleně nevědí, jaké to je být šťastný. Je mi někdy lidí líto.

A z čeho jsem vytušila páníčkovy nové ambice? To napíšu zase příště.

• 

• 

• 

• 

Dneska jsme jeli k veterináři a on tam v té jeho televizi viděl, že štěňátka mít nebudu. Něco se změnilo od naší poslední návštěvy v ordinaci. Páníčkové z toho byli chvíli smutní. Lidé jsou totiž dost namyšlení tvorové. Představují si, že svět se bude točit přesně podle nich. A když se stane něco jinak, než očekávali, tak jsou smutní, zlobí se, nebo si navzájem ubližují. Slyšela jsem, že někteří na to i polykají pilulky, aby vydrželi to, že se všechno neřídí podle jejich přání. My pejskové bereme život tak, jak přichází. Jsou někdy i nebezpečné chvilky, ale většinou je žití fajn. Tak si ho užíváme. Lidé by si z nás měli vzít příklad.

Páníčkové naštěstí nejsou tak úplně normální lidé. Tak je smutek brzy přešel. Radovali se z toho, že jsem zdravá. Pan doktor jim vysvětlil, že toto se stává a že bych neměla mít žádné komplikace. A taky si řekli, že už jsem v té množírně měla za svůj život štěňat dost a zasloužím si odpočinek. Domluvili se také s panem doktorem, že za měsíc mi zařídí, abych už štěňata neměla. A řeknu vám, že budu ráda. To co jsem zažila v množírně mi opravdu stačilo.

• 

Páníček je pěknej drzoun. Slyšela jsem, jak říká páničce. že jsem už jak váleček. Ještě, že nás, holky z množírny, jen tak něco neurazí. Váleček … takhle mluvit o dámě. A jakoby nevěděl, že nosím štěňata a ta nějaké místo zaberou. Musím sice přiznat, že mi museli povolit obojek. A na krku, pravda, štěňata nenosím. Ale taky to může být srst. Jasně, žádný špeky, srst to je! Páníčkové skoro žádnou srst nemají (páníček už skoro vůbec žádnou), tak tomu vůbec nerozumí. My cotonci máme krásnou bavlněnou srst a kdo to neví, tak si může klidně myslet, že to jsou špeky.

Já se ale na páníčky nezlobím. Nám pejskům je jedno jestli o nás někdo říká, že jsme tlustí, nebo máme ucho naruby. Jediné, co je pro nás důležité je jíst, spát, mazlit se a rozmnožovat. Lidé to mají jiné. Pro ně je podstatné, jestli jsou velcí, malí, úzcí, či širocí. Jestli mají uši moc velké, nebo naopak malé. A zejména jestli mají dost velké mléčné žlázy, nebo pindíky (přitom při tak malém počtu mláďat jedno ani druhé prakticky nepotřebují). Prostě jim ze všeho nejvíc záleží na tom, co si o nich myslí ostatní. Kvůli tomu často přestávají jíst, spát, mazlit se a rozmnožovat. Pochopíte to?

• 

• 

U nás v množírně, kde jsem vyrůstala, se s rozením štěňat nedělala žádná věda. U mých páníčků to je ale úplně naopak. Až mám o ně strach, aby to přečkali ve zdraví. Přece jenom už nejsou nejmladší a měli by se šetřit.

Páníček za poslední měsíc nepřečetl dohromady žádnou knihu, protože pořád jen studuje z nejrůznějších zdrojů průběh porodu všech psích ras, které na světě existuji (co kdyby náhodou ten padouch co mi to udělal, nebyl cotonek, ale bernardýn). Kromě toho páníčkové neustále píší a telefonují o radu dobrým duším, které mají s rozením cotonků zkušenosti. Už měsíc objednávají nejrůznější podivné věci. Jako třeba sušené mléko pro štěňata. Jako by nevěděli, že mlíčko pro svý štěňata si vyrábím sama.

Řekla bych, že páníčkové už musí být chodící teoretické encyklopedie znalostí o porodu všech šelem psovitých. Na klidu jim to ale moc nepřidá. Třeba včera večer páníčka už usínala a páníček ještě pracoval. Dokud pracuje, tak si většinou hovím v křesle a teprve když jde spát, tak si přelezu do pelíšku. No, a když mě na tom křesle něco tlačilo, tak jsem si ho chtěla upravit. Páníček vyletěl od počítače a vzbudil páníčku “Hrabe!!!” (páníček se dočetl, že hrabání je jeden z několika desítek možných příznaků blížícího se porodu). Pánička vyskočila z postele a oba na mně vytřeštěně zírali.

Rozhlédla jsem se kolem, a když jsem se ujistila, že opravdu nikde není nic, čeho bych se měla bát, tak jsem zase usnula. Páníčky jsem tím uklidnila a šli také spát. Mám to s nimi trable.

• 

• 

•