Psychologie psů a lidí

Tak díky mně se páníček stal jedním z největších teoretických znalců v oboru porodnictví šelem psovitých, který na vlastní oči neviděl rodit psa. Nevím, co si teď počne, do čeho vrhne svoji energii, když žádná štěňata mít nebudu. Vystudovat během tohoto víkendu na vysoké škole života epidemiologii a virologii bych mu ovšem nedoporučovala. V tomto oboru je v současné době takový přetlak světových expertů, že dočista zaplnili kapacitu mediálního prostoru i místních hostinců.

Obávám se trochu, že páníček se rozhodl to zkusit se psí psychologií. A já bych měla být pokusným objektem. Patrně si myslí, že to bude mnohem snazší práce než s lidmi, protože psi nejsou tak komplikovaní. My pejskové víme od narození přesně, co chceme, jaké jsou naše priority, co nás činí šťastné. Zatímco lidé na to potřebují vykladače. Slepě poslouchají jiné lidi, kteří jim diktují, co si mají přát a čeho se mají bát, co je normální a co ne. A přitom ti lidé, kteří jim to diktují sami už ani vzdáleně nevědí, jaké to je být šťastný. Je mi někdy lidí líto.

A z čeho jsem vytušila páníčkovy nové ambice? To napíšu zase příště.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.