Pryč z vězení

Jmenuji se Chica de Tulear a pocházím ze vznešeného psího rodu Coton de Tulear. Příběh, který vám budu vyprávět, má svůj počátek v době, kdy jsem ještě žádné jméno neměla a žila spolu s mnoha dalšími pejsky ve psím vězení. Tomu žaláři se říká množírna a nebyla jsem tam proto, že bych něco provedla. V tomto nevlídném místě žijí pejskové jen proto, aby měli štěňata. Ta pak jejich věznitelé prodávají lidem, kteří chtějí ušetřit pár peněz za štěňátko s průkazem původu.  »»» čti více

Díky za každý východ slunce

My pejskové neznáme pojem smrt, tak jak jej vnímáme vy, lidé. Nechápeme ji jako něco úplně konečného. Z našeho úhlu pohledu není žádný rozdíl mezi smrtí a každodenním večerním usínáním.

Každé probuzení do nového dne je pro nás proto zázrak. Jsme vděční za každé nové ráno. Za to, že vyšlo slunce. Že opět vidíme své páníčky. Nic z toho nebereme jako samozřejmost.

Páníček mě nejprve odbyl, že o tom psát nebude. Zní to prý jako klišé z nějaké levné motivační knížky o šťastném životě. Pak mi ale vyprávěl několik let starý zážitek z Himalájí. Na úzké stezce stoupající do hor se střetl s karavanou. Snášela z vrcholu horolezce, který zemřel na výškovou nemoc. Spěchali a během okamžiku byli pryč. Zůstalo tam ale v tom řídkém vzduchu viset poselství, které rezonovalo jako ozvěna mezi skalami: „Život je dar. Žij ho.“.

Vy lidé máte zákony, které vám dávají možnost libovolný dar přijmout, nebo odmítnout. My pejskové bychom nikdy takový dar, jakým je život, neodmítli. Žijeme ho naplno, i když nám někdy může připadat těžký (například když nás páníčkové češou). A tak se radujeme za každý nový den, za každé nové shledání se svými páníčky. Škoda, že vy, lidé nerozumíte naší psí řeči. Vysvětlila bych vám, že to nejsou žádná klišé. Ale že tak se dělá šťastný život.

Ber, nebo nech ležet

My pejskové přijímáme svět kolem sebe takový, jaký je. Ať už jsou to lidé, situace, nebo události. Když jsem byla v množírně, tak jsem ani v nejmenším netušila, že existuje jiný svět. A prostě jsem žila. S tím, co bylo.

Všimla jsem si, že vy lidé to máte jinak. Často nedokážete akceptovat věci tak, jak jsou. Trváte na tom, aby byly takové, jaké si přejete vidět.

Na tom by samo o sobě nebylo nic špatného. Ale vy chcete diktovat světu kolem vás, jak má vypadat i v oblastech, nad kterými nemáte pražádnou moc. Nezřídka se snažíte zasahovat i do života druhých lidí. A na to nemáte právo.

Nechci se vám do toho plést, ale myslím si, že pak musíte hodně trpět. Dejte na nás pejsky: život je potřeba buď brát jak je, nebo nechat ležet.

Láska

Vy lidé jste prapodivná a značně komplikovaná stvoření. Všimla jsem si, že často hovoříte o lásce a jen málokdo z vás tuší, co to vlastně láska je. Samotný pojem omezujete často jen na lásku partnerskou. A i o té máte stručně řečeno zkreslené představy. Nehledě na to, že jak vás tak pozoruji, tak i vztah mezi partnery bych zřídkakdy nazvala láskou.

Pro nás pejsky je láska součást našeho pudového vybavení. Pro vás lidi vlastně také, ale vy na své pudové vybavení kašlete. V své racionální domýšlivosti se domníváte, že víte vše lépe, než jak vám to dala do vínku příroda.

Láska, tak jak ji známe my pejskové, je bez výjimky bezpodmínečná. Jsme vždy bez mrknutí oka připraveni nasadit život za svá mláďata a nečekáme za to, že vystudují vysokou školu a opatří pro nás vnoučata se svým heterosexuálním partnerem.

My pejskové máme zakódované v genech, že vše v tomto vesmíru je propojené. A že nemůžeme být šťastní, pokud sami nečiníme šťastnými ostatní. A proto vás lidi tolik milujeme. Potřebujete to ze všech nám známým bytostí nejvíce.

Konec prázdnin

Miluji léto. A prázdniny. Dům je otevřený, žijeme venku. Páníčkové tu mívají svá lidská štěňata. A také cestujeme. Poznávám nová místa, nové pachy. Anebo se jen tak vyvalujeme s Dinem na sluníčku na zápraží.

Teď je už sluníčka ale méně. Páníček mi vysvětlil, že prázdniny skončily a končí také léto. My pejskové, na rozdíl od lidí naštěstí nerozumíme času. Nevíme, co to je, když něco skončí. Léto, stejně jako život se nám líbí. A myslíme si, že obojí bude trvat pořád. Tak si jednoho i druhého užíváme. Dokud je máme.

V množírně jsem si moc slunce ani života neužila. Tak si to teď snažím vynahradit. Kdybych byla člověk, tak bych si k tomu užívání nalila španělské červené víno, otevřela řecké olivy a říkala bych si, jak je život krásný. A prohlížela bych si u toho třeba fotky z našich prázdnin v Olomouci.

Nespravedlnost

Všimli jste si, že páníček vystavuje více fotek Dina než mých? To považuji jednak za velmi nespravedlivé. A hlavně to není vůbec moudré.

Když se podíváte na obálky lidských časopisů, tak převládají krásná děvčata. Kolik magazínů by si dalo na titulní stranu fotku kluka, který se nechce česat? Kouše, když se mu čistí zuby. A je pořád ušmudlaný od toho, jak ryje díry na zahradě.

Vysvětlete prosím mému páníčkovi, že pokud chceme udělat se svým blogem díru do světa, tak potřebujeme zejména fotky krásné mladé psí dámy. Jako jsem já Chica de Tulear!

Perseidy

Moji páníčkové se rádi dívají na hvězdy. Nedávno jsme dokonce pozorovali, jak jedna po druhé padají z oblohy na zem. Páníček mi vysvětlil že to, co vidíme padat nejsou hvězdy z oblohy. Ale jen kousky kamenů, které plují vesmírem, dokud se nepřiblíží k Zemi. Ta si je pak svojí gravitací přitáhne a kámen shoří při průletu zemskou atmosférou. Většinou ještě dříve, než dopadne až k nám dolů.

Pod letní noční oblohou páníčkové mlčí a je mi jasné, že přemýšlí o důležitých věcech. Vy lidé to nemáte jednoduché – sedíte si pod hvězdami a dopadá na vás tíha celé civilizace. Přemýšlíte, co bude, až nás planeta neuživí a co až vyhasne Slunce a dokonce co se stane s životem, až zanikne celý náš vesmír.

My pejskové to máme mnohem snazší. Sedíme pod hvězdami a jedinou důležitou věcí pro nás je skutečnost, že tu že tu sedí naši páníčkové s námi.

Ale kdybychom se trápili přemýšlením jako lidé, tak bych páníčkům vysvětlila, že nemusí mít obavy. Pokud se vy lidé nezabijete navzájem, tak se vždy na vše najde řešení. Až vám bude Země malá, tak osídlíte jistě další planety, pak další Galaxie a nakonec i jiné vesmíry. A pejsky si zaručeně všude vezmou sebou. Protože bez pejsků byl lidský život prázdný.

A kdyby snad lidé byli tolik chamtiví a hloupí že se navzájem zničí, tak se stanou nejchytřejšími bytostmi na Zemi pejskové. Vybudují svoji vlastní civilizaci, osídlí jiné planety galaxie a vesmíry. Prostě z budoucnosti není potřeba mít strach.

Skály

Čtyři roky v množírně mně známý svět ohraničovaly čtyři stěny kůlny, v které nás věznili. Nikdy jsem nedostala příležitost vidět prostor venku.

Nebyla to pěkná zkušenost. Ale jak se říká „vše špatné je k něčemu dobré“. Dnes se na svoji minulost nezlobím. Protože na rozdíl od některých rozmazlených pejsků díky ní jen žasnu, jaký je svět krásný.

Se svými páníčky jsem za uplynulý rok viděla mnoho divů světa. Jako jsou louky, pole, lesy i městské parky. Poznala jsem i potoky, jezera, rybníky a řeky.

Pravda, ještě jsem neviděla moře. Ale páníček mi slíbil, že i tuto nekonečnou vodní plochu se slanou vodou a vlnami dříve či později zažiji.

Dneska jsme s páníčky a Dinem poznávali skály. Ve skalách to je plné zajímavých pachů a zákoutí. Skály jsou plné dobrodružství. Prostě úžasné. Celý svět vně množírny je kouzelný. Kdo nebyl nikdy vězněný, tak snad ani nemůže docenit, jak nesmírné štěstí je v tomto světě žít.

Dneska to je rok

My pejskové moc nepřemýšlíme o tom, co bylo a co bude. Celý život se pro nás odehrává v přítomném okamžiku. To ale nic nemění na tom, že právě dneska to je rok, kdy jsem byla zavřená s dalšími cotonky v tmavé stodole. A byla jsem neskutečně vystrašená.

Byla sobota. A my slyšeli přijet k té stodole auto. Lidé, kterým to místo patřilo, otevřeli vrata a pustili nás na dvůr. Chvíli trvalo, než si naše oči zvykly na světlo. Venku stáli dva další lidé s obojkem a vodítkem v ruce. Všichni jsme vyběhli ven a ostatní pejskové hned běželi k těm lidem. Já byla opatrná a postávala vzadu. Jednak se nikdy nikam nehrnu. A jednak mi ti potenciální páníčkové připadali tak trochu praštění.

Pak ale páníček ukázal na mě. Domácí mě pevně chytili. V rukavicích, abych je nepokousala. A dali mě k těm podivným páníčkům do auta. Hodně jsem se tehdy bála. To jsem ještě netušila, že tím okamžikem bude v mém životě všechno jinak.

Nemyslete si, že to byl u páníčků zpočátku nějaký med. Bylo tam tolik nových věcí, z kterých jsem měla strach. Trápili mě koupáním, česáním, stříháním drápků a čištěním zubů, uší a očí. V jejich domě byly schody, které jsem nikdy před tím neviděla a neuměla jsem po nich chodit. Nutili mě chodit ven na vodítku. Potkávali jsme tam jiné lidi a psy. A tam bylo tolik neznámých pachů a věcí, které mohly být nebezpečné. A představte si, že mi zakazovali v jejich domě čůrat a dělat bobky.

Já jsem ale holka učenlivá a všimla jsem si, že tím dělám páníčků radost. A pro nás pejsky není většího štěstí, než dělat páníčkům radost. Tak ze mě byl za pár týdnů úplně jiný pejsek. Do ničeho se sice nehrnu, ale když si stoupnu za páníčka, tak se ničeho nebojím. Sice jsem ještě neviděla, že by někoho pokousal. Jsem ji ale jistá, že kdyby, tak že by to s tím pokousaným hodně špatně dopadlo. A to mi dává jistotu. My pejskové nejvíc ze všeho potřebujeme jistotu, že nás páníčkové mají rádi a za každé situace nás ochrání.

Prázdniny

V naší zemi začaly dětem hlavní letní prázdniny. My pejskové máme prázdniny celý život. A naši páníčkové jako důchodci už mají prázdniny také napořád.

Pro děti jsou ale prázdniny vzácné, protože většinu roku mají povinnou školní docházku. Tento rok byl sice výjimečný, protože školy byly zavřené z důvodu zavirování. Opravdové celoroční prázdniny to ale nebyly, protože se děti musely dívat na paní učitelku aspoň na obrazovce.

Pro nás Dinem jsou tyto prázdniny výjimečné, protože jsme poprvé přespávali mimo náš dům. Páníček mi vysvětlil, že stejně tak jako my pejskové se po očkování nemusíme bát vztekliny, tak ani oni lidé se po očkování nemusí bát toho jejich člověčího viru. A můžeme tak začít zase cestovat.

Vyrazili jsme tedy s jejich mláďaty na chaloupku k lesu. Zažili jsme tam spoustu legrace a dobrodružství. Každý den jsme chodili na dlouhé výlety, hledali poklad a spadlou družici. A hlavně jsme byli zase velká smečka pohromadě.

I my pejskové milujeme ty člověčí prázdniny!

Psí a lidské štěstí

Zanedlouho tomu bude rok, co sem můj život prudce změnil. Ze špatných podmínek množírny jsem se dostala ke svým páníčkům. Většina lidí, kteří se o mém osudu dozvědí, tak mě litují. Zbytečně. Já si totiž myslím, že jsem měla v životě velké štěstí.

Dostala jsem příležitost na vlastní kůži prožít zkušenost, že i v tom špatném se dá nalézt něco pozitivního. I v množírně jsem měla chvíle, kdy jsem byla šťastná. Třeba, když na mě zbylo jídlo, nebo když jsem si našla ve smečce kamarády. Nečekala jsem se svým štěstím na to, až se dostanu pryč. To bych se ho také nemusela dočkat nikdy.

Oceňuji, že jsem poznala jak špatné, tak dobré. Dokážu teď vidět rozdíly. Vážím si toho, co mám. Ne jako někteří rozmazlení pejskové, kteří mají vše myslitelné a stále jim to ke štěstí nestačí.

Lidé to mají mnohdy jiné. Často hledají štěstí tam, kde jej nalézt nemůžou. A ono se přitom nachází hned vedle nich. Ale oni ho nevidí. Pořád čekají, až se stane něco, co bude důvodem k tomu opravdovému štěstí. Až dokončí školu. Až najdou dobrou práci. Až budou vydělávat dost peněz. Až dostaví dům. Až budou slavní. Až … A nakonec umřou, aniž by se toho svého štěstí dočkali.

A tak vám milí lidé radím: buďte jak my pejskové, žijte s tím co je a buďte s tím šťastní! Nezapomeňte, že pocit vlastního štěstí je jenom otázka naší volby. Konec konců jako všechny pocity. Nikomu a ničemu vnějšímu nesmíme dávat moc vládnout našimi pocity.