Pryč z vězení
Jmenuji se Chica de Tulear a pocházím ze vznešeného psího rodu Coton de Tulear. Můj příběh začal v době, kdy jsem ještě žádné jméno neměla a žila spolu s mnoha dalšími pejsky ve psím vězení.
Tomu vězení se říká množírna. A nebyla jsem tam proto, že bych něco provedla. V množírně žijí pejsci hlavně proto, aby měli štěňata. Ta pak jejich věznitelé prodávají lidem, kteří chtějí ušetřit pár peněz za štěňátko s průkazem původu.
V množírně jsme neměli žádná jména. Nikdo s námi nechodil ven, neuměla jsem proto chodit na vodítku a dokonce ani ze schodů.
O hračkách, které mají jiní pejsci, se nám mohlo jen zdát. Většinu dne jsme byli zavření v nějaké boudě. Nemohli jsme se proto ani naučit, že se čůrá a bobkuje venku.
Neznala jsem nic jiného než ostatní pejsky z množírny. Když jsem se pak dostala ven, bála jsem se lidí, jiných psů, aut a vlastně všech těch věcí a zvuků, které jsou pro vás úplně normální.
Když mi byly čtyři roky, začalo se ale všechno měnit.
Pár týdnů před osvobozením naší množírny se stala jedna smutná věc. Mým budoucím páníčkům nečekaně zemřel jejich pejsek Pippin de Tulear. Byl také z našeho vznešeného rodu Coton de Tulear.
Páníčkové z toho byli moc smutní. Asi tak, jako je smutný každý, komu odejde milovaný pejsek. A právě v té době se dozvěděli o druhé události: Naše množírna byla osvobozena.
Páníčkové neváhali. Jednoho z nás si zamluvili a přijeli se podívat. A tak jsem je poprvé uviděla.
Když se objevili, všichni ostatní pejsci kolem nich běhali a předváděli se. Já jsem ale stála stranou a pozorovala. Páníček si mě všiml, ukázal na mě a řekl: „Chtěl bych tu s tím otočeným uchem.“
Drzoun. Zrovna náhodou jsem si uši nenarovnala. A oni mu řekli, že to jsem právě já – ta čtyřletá, kterou měli zamluvenou. Taky pěkná drzost bavit se o věku dámy. Ale ve čtyřech letech se kvůli tomu ještě neurážíme.
Tak si mě naložili do auta. A stala jsem se jejich Chicou de Tulear.
A to není konec příběhu, ale teprv jeho začátek.
A pak je tu Dino
Možná se budete divit, proč vlastně mám kromě svých páníčků ještě Dina. Proč si pořizovali dalšího pejska, když už měli mě?
Jenže ono všechno bylo trochu složitější. Páníčkové měli už dávno přede mnou objednané štěňátko Coton de Tulear. Bylo to v době covidu a tehdy byl o štěňátka velký zájem a čekalo se na ně často velmi dlouho. Tak si jedno štěňátko zamluvili a čekali, až se narodí.
Jenomže pak přišla moje chvíle. Páníčkové si mě adoptovali z množírny a já jsem se stala jejich Chicou de Tulear.
Původně vůbec neplánovali mít dva pejsky. Ale když se asi půl roku po mém příchodu Dino narodil, bylo rozhodnuto. Jednoho dne se doma objevil nějaký malý chlupatý tvor s černobílou hlavou, který si myslel, že mu patří celý svět.
Ze začátku jsem mu moc nevěřila. Přece jenom jsem už měla své zkušenosti a na nové věci jsem si musela dávat pozor. Ale se štěňátky jsem měla čtyřleté zkušenosti, tak jsem si ho pro změnu adoptovala já.
A kupodivu jsme si brzy padli do oka. Z malého vetřelce se stal můj parťák. A dnes už si vlastně neumím představit, že by tu Dino nebyl.
Jsme parťáci na život a na smrt.
Náš příběh pokračuje
Chica, Dino a jejich lidé. Výlety, dobrodružství, malé radosti i obyčejné dny.
Náš příběhy můžete sledovat zde.
