Páníčkova pomsta

Když se něco u nás doma chystá, tak my pejskové to doslova cítíme ve vzduchu. Tak jako minulou sobotu. V předsíni se začala hromadit zavazadla a nám bylo jasné, že někam pojedeme. Páníčkové se chystali spolu se svými vnoučaty na jarní prázdniny do hor. Při takové příležitosti se začneme samou radostí s Dinem pošťuchovat a honit po celém domě. Z legrace se u toho koušeme a vrčíme.

Zatímco naše radost se s přibývajícím počtem tašek na chodbě stupňovala, tak páníčkovi začínal pomalu mizet úsměv z tváře. Několik krabic cukrovinek pro vnoučata, pár kilogramů mouky, sáčky s třtinovým cukrem, láhve s olejem, octem a červeným vínem. Pak páníčka postupně přinášela mixér, toustovač, stroj na přípravu popcornu, několik struhadel, sbírku nožů, dvě zařízení na italské espresso a spoustu dalších věcí jejich účel není znám nám pejskům ani páníčkovi. Nutno podotknout, že jsme jeli do pronajaté chalupy s plně vybavenou kuchyní.

Páníčkovi to evokovalo dávné zážitky z doby základní vojenské služby, kdy jako náčelník týlové služby dohlížel nad kompletaci proviantního zajištění měsíčního cvičení celého vojenského útvaru. Chyběl už jen návěs s polní kuchyní.

S formou na bábovku, cukrářskou štolu a dvouposchoďový dort jsem ve vzduchu zavětřila stresové hormony. Pochopila jsem, že páníčkova trpělivost se nezadržitelně blíží k hranici své kapacity. Bylo už jen otázkou času, kdy jej opustí poslední zbytky zdravého sebevědomí i sebeovládání. Pak už jsem jen slyšela, jak říká něco ve smyslu, že nežije svůj vlastní život. Že je tady jen k zajištění financování a logistiky. Odměnou mu je celodenní vřískot dětí a všudypřítomná směs dílů hraček promíchaná se zbytky rohlíků, několika druhů marmelády, pudinku a modelíny vecpané do všech myslitelných otvorů v bytě. Říkal to sice jen v duchu, ale my pejskové umíme číst myšlenky.

Nicméně můj páníček není zvyklý se vzdávat. S výrazem „jestli někdo dokáže tohle všechno do jednoho auta naskládat, tak to jsem já“, začal všechno vynášet ven. S precizností stavitelů pyramid se mu tam podařilo vše vyskládat až po střechu. Nezůstal ani centimetr volného prostoru. Ale také nic na chodníku.
Byla bych na svého páníčka hrdá, když jsem viděla, jak se vrací s vítězoslavným výrazem pána tvorstva zpět. Bohužel jsem ale už tušila, že něco bude špatně. Do předsíně mezi tím páníčka doplnila hromadu chlazeného proviantu, čítající mimo jiné po platu vajec, jogurtů, mléka a dva kilogramové kbelíky tvarohu. Nevím, co z toho bylo tou poslední kapkou. Faktem zůstává, že míra páníčkovy trpělivosti přetekla okamžitě, jakmile vstoupil do dveří.

Mlčel. Ale my pejskové umíme číst i ty nevyslovené myšlenky. A páníčky to dokážou konec konců také. Tak jsme obě nemohly neslyšet z jeho zlověstného pohledu výhružku krutou pomstou. On celému světu ukáže jakou je obětí. A nechá doma všechny svoje věci. Včetně teplého oblečení, svého fotoaparátu i tabletu. On, který přežil měsíc v amazonské džungli i vysoko v Himálajích jen s jedním batohem. Přežije hravě v Orlických Horách jen v mikině.

Jak už to tak bývá, pomstil se ale nakonec jen sám sobě. Protože mu byla celý týden zima. A hlavně nás nemohl fotit a touto kreativní činností tak vytvořit sebezáchovnou protiváhu nekonečná smyčce „řvát, jíst, čůrat“ těch malých tyranů.

Jak páníček často moudře říká, každý si je strůjcem osudu svého. Musím vám ale prozradit (to vím naprosto jistě), že můj páníček má svůj osud rád takový, jaký je. A stejně tak miluje ty své malé trapiče.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.