Můj páníček měl narozeniny. My pejskové tento výraz neznáme, a protože jsem zvědavá holka, tak jsem chtěla vědět, co to znamená. Páníček mi vysvětlil, že to je den v kalendáři, kdy se člověk narodil. Tento den pak každoročně slaví jako narozeniny. Dokud neumře.

Ptala jsem se, jestli když umře, tak pak slaví umřeniny. Z výrazu páníčkovy tváře jsem pochopila, že v něm má otázka nevyvolala nadšení. Jednak proto, že přece nikdo neví, co slavíme, když opustíme tento svět. A jednak, ať si uvědomím, že to páníček pak musí přeložit do angličtiny. A ať mu tedy řeknu, jak přeloží umřeniny.

Položila jsem tedy inteligentnější otázku: “Čím je ten narozeninový den výjimečný?”. Páníček mi vysvětlil, že narozeninový den pro lidi je jako každý normální den pro pejsky. Prostě se snaží dělat všechno pro to, aby byli šťastní. To mě potěšilo, že my pejskové máme o 364 narozeninových dní v roce více, než vy lidé.

Můj páníček na svůj narozeninový den dostane pusu od páníčky a načnou si oblíbené Montepulciano. On už je vlastně skoro jako pes. Pusu od páníčky totiž dostane taky téměř každý den. A Montepulciano si také neodříká.

Páníček mi také vysvětlil, že lidé si dávají v tento den dárky. Ale ať se nestrachuji, že bych mu musela pořizovat nějaký dárek. Protože on není normální člověk. Žádné dárky totiž nepotřebuje, protože už všechno má. Zejména páníčku, mě a Dina.

A protože lidé to prý mají tak, že je jim hloupé nedávat dárky, tak páníček přijímá velké kameny do zahrady a sošky Buddhy. A pochopitelně dobré červené víno :).

Abych si dostatečně považovala lidského rodu, tak mi páníček ještě objasnil, že někteří lidé mají takovou paměť, že si pamatují, kdo jim kdy popřál k narozeninám. Dokážou i po letech ohodnotit člověka “Ten mi ani nezavolal k narozeninám”. Nemusím ale mít komplexy, všichni lidé na tom tak dobře nejsou. On sám si to nepamatuje.