Drzoun

Páníček je pěknej drzoun. Slyšela jsem, jak říká páničce. že jsem už jak váleček. Ještě, že nás, holky z množírny, jen tak něco neurazí. Váleček … takhle mluvit o dámě. A jakoby nevěděl, že nosím štěňata a ta nějaké místo zaberou. Musím sice přiznat, že mi museli povolit obojek. A na krku, pravda, štěňata nenosím. Ale taky to může být srst. Jasně, žádný špeky, srst to je! Páníčkové skoro žádnou srst nemají (páníček už skoro vůbec žádnou), tak tomu vůbec nerozumí. My cotonci máme krásnou bavlněnou srst a kdo to neví, tak si může klidně myslet, že to jsou špeky.

Já se ale na páníčky nezlobím. Nám pejskům je jedno jestli o nás někdo říká, že jsme tlustí, nebo máme ucho naruby. Jediné, co je pro nás důležité je jíst, spát, mazlit se a rozmnožovat. Lidé to mají jiné. Pro ně je podstatné, jestli jsou velcí, malí, úzcí, či širocí. Jestli mají uši moc velké, nebo naopak malé. A zejména jestli mají dost velké mléčné žlázy, nebo pindíky (přitom při tak malém počtu mláďat jedno ani druhé prakticky nepotřebují). Prostě jim ze všeho nejvíc záleží na tom, co si o nich myslí ostatní. Kvůli tomu často přestávají jíst, spát, mazlit se a rozmnožovat. Pochopíte to?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.