Hrabe!

U nás v množírně, kde jsem vyrůstala, se s rozením štěňat nedělala žádná věda. U mých páníčků to je ale úplně naopak. Až mám o ně strach, aby to přečkali ve zdraví. Přece jenom už nejsou nejmladší a měli by se šetřit.

Páníček za poslední měsíc nepřečetl dohromady žádnou knihu, protože pořád jen studuje z nejrůznějších zdrojů průběh porodu všech psích ras, které na světě existuji (co kdyby náhodou ten padouch co mi to udělal, nebyl cotonek, ale bernardýn). Kromě toho páníčkové neustále píší a telefonují o radu dobrým duším, které mají s rozením cotonků zkušenosti. Už měsíc objednávají nejrůznější podivné věci. Jako třeba sušené mléko pro štěňata. Jako by nevěděli, že mlíčko pro svý štěňata si vyrábím sama.

Řekla bych, že páníčkové už musí být chodící teoretické encyklopedie znalostí o porodu všech šelem psovitých. Na klidu jim to ale moc nepřidá. Třeba včera večer páníčka už usínala a páníček ještě pracoval. Dokud pracuje, tak si většinou hovím v křesle a teprve když jde spát, tak si přelezu do pelíšku. No, a když mě na tom křesle něco tlačilo, tak jsem si ho chtěla upravit. Páníček vyletěl od počítače a vzbudil páníčku „Hrabe!!!“ (páníček se dočetl, že hrabání je jeden z několika desítek možných příznaků blížícího se porodu). Pánička vyskočila z postele a oba na mně vytřeštěně zírali.

Rozhlédla jsem se kolem, a když jsem se ujistila, že opravdu nikde není nic, čeho bych se měla bát, tak jsem zase usnula. Páníčky jsem tím uklidnila a šli také spát. Mám to s nimi trable.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.