Nechci být indiskrétní, ale mí páníčkové jsou někdy dost natvrdlí. Sami mě pořád poučují a něco učí. Třeba jako, že se čůrá jenom venku (přitom to oni sami nedodržují). Ale zvykla jsem si a pochopila. K čemu ale pořád mávají přede mnou plyšovou ovečkou, to je mi opravdu záhadou. V množírně jsme žádné hračky neměli a teď se mám na stará kolena učit hrát si s plyšákem jak mimino.
Dneska jsem jim chtěla udělat radost a na oplátku je také něco naučit. Projevili se ale jako naprosto nevzdělatelní. A přitom to byla tak triviální věc – létání. Prostě běžíte po louce, máváte ušima a letíte. Co je na tom?
Páníčkové pochopili stěží první část, běžet po louce. Výuka mávání ušima byla beznadějná. Snažila jsem se, co mi síly stačily, ale jak když hrách na stěnu hází. Uši se ani nepohnuly. Popravdě když jsem si ty jejich uši prohlídla, tak se ani nedivím. Lidi jsou prapodivná stvoření, tak malý uši na tak velký tělo.
