Pokousaná kadeřnice

Dneska mě vzali do psího salónu. Nečekejte ale, že tento salón je místem, kde kovbojové popíjejí whisky a občas po sobě střílí. V psím salónu vás strčí do jakési díry a pak na vás pouštějí vodu, až jste docela mokří. Pak vás napatlají nějakou pěnou, která páchne skoro jak pánička, když se chystá s kamarádkami do kavárny.

Ještě štěstí, že mě páníčkové živí, protože kdybych si měla potravu nalovit sama, tak zemřu hlady. Zvěř by cítila ten parfém na deset kilometrů a utíkala, co by nohy stačily. Jediný způsob, jak to spravit, by bylo vyválet se v nějakém hovínku (hovínko by tedy nestačilo, ale páníček říká, že kdybychom napsali hovno, tak nám to na internetu zablokují), nebo v pořádně staré mršině. Jednou to musím udělat, aby páníčkové věděli, že nejsem žádný mejdlo a umím se o sebe postarat.

Ale abych to dopověděla: když vás pak páchnoucí značkovým šampónem vyndají z vody, tak na vás foukají z vrčící trubky teplý vzduch. Nejdřív vás namočí, a pak zase usuší. To je ta lidská logika – dělají něco jen proto, aby pak zase mohli dělat pravý opak. Třeba nakupují věci, aby je pak mohli vyhazovat.

Posledním úkonem v psím salónu je stříhání. A to se nelíbí ani trochu. Když jsem tam byla posledně, tak jsem za to kadeřnici pokousala. Nenapsala jsem vám to, protože páníček říkal, že bych vám pak už nepřipadala tak roztomilá. Ale mně to nevadí. My pejskové to máme tak, že když se nám něco nelíbí, tak zavrčíme a popřípadě kousneme. A je vymalováno. Zatímco vy lidé se často rozzlobíte, ale nepokoušete toho, kdo vás rozčílil, třeba proto, že to je váš šéf. A pak z toho máte ty vaše deprese a infarkty. Vezměte si z nás pejsků příklad.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.