Nikdy nepochopím, jak může lidstvo existovat tolik tisíciletí. Lidé jsou totiž tak nepraktičtí a špatně vybavení, že jejich přežití déle než 24 hodin je nutno považovat za zázrak.

Vezměte si třeba ten handicap, že nemají srst. Musí na sebe každé ráno navlékat nějaké nemožné hadry, aby se vůbec dožili večera a nezmrzli.

Neumí lovit, ani se živit v přírodě. Když se chystají na výlet, tak si ráno krájí zásoby, které strkají do vaků, a ty pak nosí celý den na zádech. Svým páníčkům musím nicméně připočíst k dobru, že tam přibalí i pamlsky a vodu pro mě.

Chodí jen po dvou nohách. Tímto směšným způsobem se samozřejmě nedá nikam pořádně doběhnout. Přepravují se proto ve smrdutých plechových krabicích na kolech, ze kterých mi je špatně.

Nemají celý mozek v hlavě. Trochu se bojím, že někteří tam možná nemají vůbec žádný. Podstatné části svého mozku mají umístěné v nejrůznějších krabičkách, které nosí při sobě. Do jedné takové krabičky napíší, kam chtějí jet a ona jim vydává rozkazy. „Po padesáti metrech odbočte doleva.“ Lidé tyto příkazy externího mozku bezmezně poslouchají, aniž by za to dostali nějaký pamlsek.

No, řeknu vám, že jsem vždycky ráda, když jsme zpátky doma. Protože kdyby páníčkové nějakou tu svoji externí část ztratili, tak je asi budu muset odvést domů sama. A to by mohlo špatně dopadnout. Přiznám se, že po těch letech v množírně už také nemám takové instinkty, jako mívala moje prababička vlčice.

• 

• 

• 

• 

Lidé jsou velmi predikovatelní. A ještě se tomu diví. Když páníčka říká páníčkovi „no jen se podívej, ona to už ví, že někam jedem“, tak má na mysli telepatii, třetí oko a paralelní vesmíry. Nechci tvrdit, že my pejskové nevyužíváme telepatii, třetí oko a neumíme se pohybovat v paralelních realitách. Ale k tomu, abych poznala, že jedem na výlet nepotřebuji kvantovou mechaniku, ani teorii superstrun. Stačí mi, když jedním zlehka pootevřeným okem vidím ze svého pelíšku, jak balí batoh.

• 

• 

• 

• 

Nevím jak u vás, ale my tady v centru Evropy máme ideální počasí k tomu, abychom celý den nevylezli z pelechu. Říkáme tomu dušičkové počasí.

Přestože se v každém počasí ráda proběhnu, tak nevylézt celý den z pelíšku by mi čas od času vůbec nevadilo. Ani páníčkovi.  Ale páníčka, ta tomu říká lenost. A tu si patrně člověk nemůže z nějakého, mně neznámého důvodu, dovolit.

My pejskové pojem lenost neznáme. Děláme to, co je zrovna zapotřebí a co nás baví. Když jsme hladoví, tak je čas vydat energii při lovu. A pokud jsme najedení a v bezpečí, tak kam se honit?

Lidé to dříve také tak měli, ale teď jsou povětšinou asi nějak porouchaní. Pořád se za něčím nesmyslně ženou. Někdy si myslím, že nikdy nemají dost. A nic se jim nezavděčí. Tu si stěžují si na to, že nic nestíhají. A tu zase, že není co dělat. Ani to počasí jim není nikdy vhod – buď je moc zima, nebo moc horko, strašně sucho, nebo stále prší. Stále naříkají. Má praprababička vlčice říkala, že každé počasí je k něčemu dobré a komu se nezavděčí počasí, tak tomu se nedokáže zavděčit ani život. Já osobně miluji pobíhat venku i v dušičkovém počasí, stejně jako to, čemu páníčka říká lenost.

• 

• 

• 

• 

Nemyslete si, vy dvojnozí páni tvorstva, že my pejskové nerozumíme tomu, co si mezi sebou říkáte. Každé vaše slovo nám je jasné ještě dříve, než ho vyslovíte. A na rozdíl od vás vnímáme i jeho barvu, vůni a odstín.

Jako třeba dneska. Byli jsme u veterináře. Už ho znám, tak to byla docela pohoda. V ordinaci jako vždycky – napatlal mi břicho slizem, jezdil po něm něčím studeným a čučel do obrazovky. Žádná originalita. A protože z té obrazovky vykoukal, že jsem úplně zdravá, tak se dali hned s páníčkem do řeči.

A představte si, že si na mě páníček začal stěžovat. Že prý nechci jíst granule. Doktor mě znovu prohlížel a konstatoval, že jsem živená dobře. No a teď to přijde. Slyšela jsem na vlastní uši, jak páníček říkal, že má hypotézu, jestli nejsem přežraná. Nevychovanec! Slyšíte dobře: „přežraná“. Takhle se mluví o dámě? Ať si to říká svým korpulentním kamarádkám, že má hypotézu, jestli nejsou přežrané. To si ale hraje na slušňáka a mluví o nich jako o plnoštíhlých. A že bych já mohla být plnohladová, to ho ani nenapadne!

• 

• 

• 

Nechci být indiskrétní, ale mí páníčkové jsou někdy dost natvrdlí. Sami mě pořád poučují a něco učí. Třeba jako, že se čůrá jenom venku (přitom to oni sami nedodržují). Ale zvykla jsem si a pochopila. K čemu ale pořád mávají přede mnou plyšovou ovečkou, to je mi opravdu záhadou. V množírně jsme žádné hračky neměli a teď se mám na stará kolena učit hrát si s plyšákem jak mimino.

Dneska jsem jim chtěla udělat radost a na oplátku je také něco naučit. Projevili se ale jako naprosto nevzdělatelní. A přitom to byla tak triviální věc – létání. Prostě běžíte po louce, máváte ušima a letíte. Co je na tom?

Páníčkové pochopili stěží první část, běžet po louce. Výuka mávání ušima byla beznadějná. Snažila jsem se, co mi síly stačily, ale jak když hrách na stěnu hází. Uši se ani nepohnuly. Popravdě když jsem si ty jejich uši prohlídla, tak se ani nedivím. Lidi jsou prapodivná stvoření, tak malý uši na tak velký tělo.

• 

• 

• 

• 

• 

Nemám ráda cizí lidi na chodníku, všechny ty plechové krabice na kolech a vůbec ty zvuky a pachy města. Páníčkové to vědí, a proto mě berou často do lesa.

Kromě dobrodružství v lese mám ovšem ráda i svůj klid na gauči, plnou misku, svý páníčky a celou jejich smečku. Jsem pro ně totiž důležitá. A my pejskové potřebujeme být pro někoho důležití. Nemusí jich být jak přátel na facebooku. Stačí nám jeden, dva. V množírně jsem nebyla důležitá pro nikoho.

Vy lidé potřebujete být také pro někoho důležití. Hodně to potřebujete. Nemusí jich být jak přátel na facebooku. Stačí jeden, nebo dva.

• 

• 

• 

• 

Dneska mě vzali do psího salónu. Nečekejte ale, že tento salón je místem, kde kovbojové popíjejí whisky a občas po sobě střílí. V psím salónu vás strčí do jakési díry a pak na vás pouštějí vodu, až jste docela mokří. Pak vás napatlají nějakou pěnou, která páchne skoro jak pánička, když se chystá s kamarádkami do kavárny.

Ještě štěstí, že mě páníčkové živí, protože kdybych si měla potravu nalovit sama, tak zemřu hlady. Zvěř by cítila ten parfém na deset kilometrů a utíkala, co by nohy stačily. Jediný způsob, jak to spravit, by bylo vyválet se v nějakém hovínku (hovínko by tedy nestačilo, ale páníček říká, že kdybychom napsali hovno, tak nám to na internetu zablokují), nebo v pořádně staré mršině. Jednou to musím udělat, aby páníčkové věděli, že nejsem žádný mejdlo a umím se o sebe postarat.

Ale abych to dopověděla: když vás pak páchnoucí značkovým šampónem vyndají z vody, tak na vás foukají z vrčící trubky teplý vzduch. Nejdřív vás namočí, a pak zase usuší. To je ta lidská logika – dělají něco jen proto, aby pak zase mohli dělat pravý opak. Třeba nakupují věci, aby je pak mohli vyhazovat.

Posledním úkonem v psím salónu je stříhání. A to se nelíbí ani trochu. Když jsem tam byla posledně, tak jsem za to kadeřnici pokousala. Nenapsala jsem vám to, protože páníček říkal, že bych vám pak už nepřipadala tak roztomilá. Ale mně to nevadí. My pejskové to máme tak, že když se nám něco nelíbí, tak zavrčíme a popřípadě kousneme. A je vymalováno. Zatímco vy lidé se často rozzlobíte, ale nepokoušete toho, kdo vás rozčílil, třeba proto, že to je váš šéf. A pak z toho máte ty vaše deprese a infarkty. Vezměte si z nás pejsků příklad.

• 

• 

• 

• 

Páníček je mi sekretářkou na dvě věci. Nechci říct, na které, protože už nejsem v množírně a musím se vyjadřovat jako dáma, chápete? Chci mu totiž diktovat další příběhy, ale on mě buď honí po venku, nebo sedí u počítače, jak tomu říká pánička. Abych se nakonec ještě naučila psát sama.

S páničkou si notujeme. Patrně to bude u všech živočišných druhů stejné – celá tíha světa leží jen na samičkách. A jejich samečci jsou ti budižkničemové, před kterými je varovaly už jejich maminky a kterým jde jen o jedno.

Páníček se vymlouval, že to sezení u počítače není sezení, ale tvorba mého nového webu. Nevím sice, k čemu mi bude dobré, abych měla vlastní web. Ale jako holce z množírny, kde jsem neměla vůbec nic, mi dělá dobře, když najednou něco mám. Třeba i web. Moc zajímavá věc to sice není, protože není k jídlu ani se nedá čmuchat jako psí zadek, nebo hovínko. Ale lidem asi nějaké potěšení přináší, oni mají někdy zvrácené představy o tom, co je zajímavé.

Tak se zatím budu nudit v pelíšku, až páníček vysedí ten slavnej web a začne konečně psát mé příběhy.

• 

• 

Moje obavy z toho, jakou si teď páníček najde zábavu, když nebudou štěňata, se ukázaly oprávněné. Vypadá to totiž, že se chce stát expertem na vodění psů!

Dnes mi totiž místo obojku navlékl jakési něco. Nezlobila jsem se, pravda. Bylo to pohodlnější než obojek, tak jsem byla mnohem volnější a běhala si, kam se mi zachtělo. Na páníčkově straně vodítka to ale muselo být ukrutně nekomfortní, protože jeho feromony nevypovídaly o relaxovaném stavu a pořád vykřikoval nějaké mantry znějící jako „či-ka-ke-mně-či-ka-ke-mně-či-ka…“. Docela mě to pobavilo, tak jsem běhala kolem páníčka z jedné strany na druhou a zepředu dozadu, až jsem několikrát páníčky zamotala do vodítka.

Byla to velká legrace, fakt jsem si procházku užila. Jen nechápu, proč se páníček tvářil, jak kdyby měl těžký život.

• 

• 

• 

• 

Tak díky mně se páníček stal jedním z největších teoretických znalců v oboru porodnictví šelem psovitých, který na vlastní oči neviděl rodit psa. Nevím, co si teď počne, do čeho vrhne svoji energii, když žádná štěňata mít nebudu. Vystudovat během tohoto víkendu na vysoké škole života epidemiologii a virologii bych mu ovšem nedoporučovala. V tomto oboru je v současné době takový přetlak světových expertů, že dočista zaplnili kapacitu mediálního prostoru i místních hostinců.

Obávám se trochu, že páníček se rozhodl to zkusit se psí psychologií. A já bych měla být pokusným objektem. Patrně si myslí, že to bude mnohem snazší práce než s lidmi, protože psi nejsou tak komplikovaní. My pejskové víme od narození přesně, co chceme, jaké jsou naše priority, co nás činí šťastné. Zatímco lidé na to potřebují vykladače. Slepě poslouchají jiné lidi, kteří jim diktují, co si mají přát a čeho se mají bát, co je normální a co ne. A přitom ti lidé, kteří jim to diktují sami už ani vzdáleně nevědí, jaké to je být šťastný. Je mi někdy lidí líto.

A z čeho jsem vytušila páníčkovy nové ambice? To napíšu zase příště.

• 

• 

• 

•