Chvála lenosti

Nevím jak u vás, ale my tady v centru Evropy máme ideální počasí k tomu, abychom celý den nevylezli z pelechu. Říkáme tomu dušičkové počasí.

Přestože se v každém počasí ráda proběhnu, tak nevylézt celý den z pelíšku by mi čas od času vůbec nevadilo. Ani páníčkovi.  Ale páníčka, ta tomu říká lenost. A tu si patrně člověk nemůže z nějakého, mně neznámého důvodu, dovolit.

My pejskové pojem lenost neznáme. Děláme to, co je zrovna zapotřebí a co nás baví. Když jsme hladoví, tak je čas vydat energii při lovu. A pokud jsme najedení a v bezpečí, tak kam se honit?

Lidé to dříve také tak měli, ale teď jsou povětšinou asi nějak porouchaní. Pořád se za něčím nesmyslně ženou. Někdy si myslím, že nikdy nemají dost. A nic se jim nezavděčí. Tu si stěžují si na to, že nic nestíhají. A tu zase, že není co dělat. Ani to počasí jim není nikdy vhod – buď je moc zima, nebo moc horko, strašně sucho, nebo stále prší. Stále naříkají. Má praprababička vlčice říkala, že každé počasí je k něčemu dobré a komu se nezavděčí počasí, tak tomu se nedokáže zavděčit ani život. Já osobně miluji pobíhat venku i v dušičkovém počasí, stejně jako to, čemu páníčka říká lenost.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.