Dneska jsme jeli k veterináři a on tam v té jeho televizi viděl, že štěňátka mít nebudu. Něco se změnilo od naší poslední návštěvy v ordinaci. Páníčkové z toho byli chvíli smutní. Lidé jsou totiž dost namyšlení tvorové. Představují si, že svět se bude točit přesně podle nich. A když se stane něco jinak, než očekávali, tak jsou smutní, zlobí se, nebo si navzájem ubližují. Slyšela jsem, že někteří na to i polykají pilulky, aby vydrželi to, že se všechno neřídí podle jejich přání. My pejskové bereme život tak, jak přichází. Jsou někdy i nebezpečné chvilky, ale většinou je žití fajn. Tak si ho užíváme. Lidé by si z nás měli vzít příklad.

Páníčkové naštěstí nejsou tak úplně normální lidé. Tak je smutek brzy přešel. Radovali se z toho, že jsem zdravá. Pan doktor jim vysvětlil, že toto se stává a že bych neměla mít žádné komplikace. A taky si řekli, že už jsem v té množírně měla za svůj život štěňat dost a zasloužím si odpočinek. Domluvili se také s panem doktorem, že za měsíc mi zařídí, abych už štěňata neměla. A řeknu vám, že budu ráda. To co jsem zažila v množírně mi opravdu stačilo.

• 

Páníček je pěknej drzoun. Slyšela jsem, jak říká páničce. že jsem už jak váleček. Ještě, že nás, holky z množírny, jen tak něco neurazí. Váleček … takhle mluvit o dámě. A jakoby nevěděl, že nosím štěňata a ta nějaké místo zaberou. Musím sice přiznat, že mi museli povolit obojek. A na krku, pravda, štěňata nenosím. Ale taky to může být srst. Jasně, žádný špeky, srst to je! Páníčkové skoro žádnou srst nemají (páníček už skoro vůbec žádnou), tak tomu vůbec nerozumí. My cotonci máme krásnou bavlněnou srst a kdo to neví, tak si může klidně myslet, že to jsou špeky.

Já se ale na páníčky nezlobím. Nám pejskům je jedno jestli o nás někdo říká, že jsme tlustí, nebo máme ucho naruby. Jediné, co je pro nás důležité je jíst, spát, mazlit se a rozmnožovat. Lidé to mají jiné. Pro ně je podstatné, jestli jsou velcí, malí, úzcí, či širocí. Jestli mají uši moc velké, nebo naopak malé. A zejména jestli mají dost velké mléčné žlázy, nebo pindíky (přitom při tak malém počtu mláďat jedno ani druhé prakticky nepotřebují). Prostě jim ze všeho nejvíc záleží na tom, co si o nich myslí ostatní. Kvůli tomu často přestávají jíst, spát, mazlit se a rozmnožovat. Pochopíte to?

• 

• 

U nás v množírně, kde jsem vyrůstala, se s rozením štěňat nedělala žádná věda. U mých páníčků to je ale úplně naopak. Až mám o ně strach, aby to přečkali ve zdraví. Přece jenom už nejsou nejmladší a měli by se šetřit.

Páníček za poslední měsíc nepřečetl dohromady žádnou knihu, protože pořád jen studuje z nejrůznějších zdrojů průběh porodu všech psích ras, které na světě existuji (co kdyby náhodou ten padouch co mi to udělal, nebyl cotonek, ale bernardýn). Kromě toho páníčkové neustále píší a telefonují o radu dobrým duším, které mají s rozením cotonků zkušenosti. Už měsíc objednávají nejrůznější podivné věci. Jako třeba sušené mléko pro štěňata. Jako by nevěděli, že mlíčko pro svý štěňata si vyrábím sama.

Řekla bych, že páníčkové už musí být chodící teoretické encyklopedie znalostí o porodu všech šelem psovitých. Na klidu jim to ale moc nepřidá. Třeba včera večer páníčka už usínala a páníček ještě pracoval. Dokud pracuje, tak si většinou hovím v křesle a teprve když jde spát, tak si přelezu do pelíšku. No, a když mě na tom křesle něco tlačilo, tak jsem si ho chtěla upravit. Páníček vyletěl od počítače a vzbudil páníčku „Hrabe!!!“ (páníček se dočetl, že hrabání je jeden z několika desítek možných příznaků blížícího se porodu). Pánička vyskočila z postele a oba na mně vytřeštěně zírali.

Rozhlédla jsem se kolem, a když jsem se ujistila, že opravdu nikde není nic, čeho bych se měla bát, tak jsem zase usnula. Páníčky jsem tím uklidnila a šli také spát. Mám to s nimi trable.

• 

• 

• 

Čím se ti páníčkové živí je pro mně záhadou. Včera mě vzal páníček zase někam, čemu říkal práce. Bylo to ale jinde než před tím, nerozdělával tam oheň a byl tam s ním jenom jeden člověk. Oba si sedli do křesla, ten návštěvník něco povídal,  páníček ho poslouchal, kýval, zapisoval si a občas něco řekl. A pak oba dlouze mlčeli a vypadalo to, že usnou. Přiznám se, že já jsem u takovéto „práce“ usnula. Vzbudilo mě až, když páníček začal bubnovat na buben. Myslela jsem, že tak vyhání toho druhého vetřelce v křesle, ale ten vypadal, jak když spí, buben, nebuben.

Ten pak vstal, klepal páníčkovi tlapkou. Potřásání tlapkama je sice u lidí přátelské gesto, ale páníčkova práce se mu asi moc nelíbila. Zaplatil mu totiž jenom barevnými kusy papíru. Kdyby byl spokojený, tak mu přeci dá pořádnou kost, nebo aspoň granule. Ale já mám svýho páníčka ráda takového jaký je. I když si dokáže vydělat jen potištěný papír.

• 

• 

Dneska mi ráno nedali najíst a pak se zamaskovali. Říkala jsem si, že asi došlo jídlo, tak pojedeme loupit. Bylo to vzrůšo, z množírny jsme nikdy na žádnou loupeživou výpravu nevyrazili. Jenom mě trochu udivilo, když jsme zaparkovali před ordinací veterináře. Co tam chtějí proboha sebrat? Vždyť tam má jenom samé plechové krabice, jehly, kterými mě píchá a sliz, který mi maže na břicho. Krátce mě napadlo, že přijeli doktora pokousat za to, co mi prováděl. Páníčkové sice ještě nikoho nepokousali za tu dobu, co jsem tady, ale všechno je jednou poprvé. Kromě toho ten veterinář je milý člověk a ani by si roztrhání nezasloužil.

Nakonec se ho ani nedotkli. Tedy kromě toho, že si potřásli rukama. A to už jsem dříve vypozorovala, že vzájemné chytání se za packy používají lidé jako přátelské gesto. Asi ho zachránilo to, že páníčkové měli ty náhubky a nemohli kousat, aniž by porušili nařízení ministra zdravotnictví.

Zase mi pomazal slizem břicho a jezdil mi po něm něčím studeným. Jedná se nějaký magický věštecký předmět, protože doktor pak páníčkům říkal, že to vypadá, že v nejbližších dnech rodit nebudu. Doktor patrně nebude dobré médium, protože kolik budu mít štěňat prý v té věštecké kouli (byl to tedy spíš takový hybrid mezi televizí a věšteckou koulí) nevidí.

Nic jsme sice neuloupili, ale když jsme přijeli domu tak bylo jídlo. Nevím, jak to zařídili, ale nemusím se přeci v téhle domácnosti starat o všechno …

• 

• 

• 

Tak mě zase vzali do té jejich „práce“. Říkali, že to je do štěňátek naposled, co jedeme přes noc z domova. Mají určitě strach, že bych jim někde cestou porodila. Já se k tomu sice ještě nechystám, to přece holka z množírny dobře pozná. Ale já je chápu, oni měli za celý život jen tři svoje lidský mláďata, tak nemají žádné zkušenosti. Ti lidé jsou strašně neproduktivní.

Já si to ale v té jejich „práci“ užívala. Lidé co se tam přišli opékat mě strašně rozmazlovali. Myslela jsem si, že to je strachem, že tam uhoří a chtějí ještě v krátkém zbytku života udělat nějaký dobrý skutek. Ale ono to prý bylo tím, že jsem mediální hvězda a někteří mě znali z internetu. Vypozorovala jsem, že lidé mají část svého mozku (u některých jedinců to je dokonce větší část mozku) v takové destičce, kterou stále nosí s sebou a v které mají obrázky a někdy do ní i mluví. No na té destičce si ukazovali moje obrázky a říkali „Nojo je to ona“. A pak na mně tou destičkou mířili a ona si ukládala moje obrázky. Mě se to docela líbilo být středem pozornosti, my holky z množírny jsme mediálními hvězdami rády.

Ale abych se dostala k tomu nejdůležitějšímu. Když nespíme doma, tak se páníčkové nemůžou na noc zamřížovat. Tak jim zase spím v posteli 🙂

• 

Můžu vám říct, že už se sotva valím. Jsem na své bříško patřičně pyšná a páníčkům ho každou chvíli ukazuji, aby mě už nikde nehonili… v mém stavu. Ráda si teď pospím a polenoším, ale jinak jsem v klidu. To se ovšem nedá říct o páníčcích. Neustále něco konzultují, pak měří, objednávají a chystají. Dělají, jak kdyby narození štěněte byla bůhví jaká událost. V množině, kde jsem čtyři roky žila to byla přitom taková banalita.

• 

• 

• 

Včera jsem byla s páníčky v práci. Říkají tomu sice práce, ale mně to připadá jako něco hodně divného. Nevěřila jsem vlastním očím. Začalo to tak, že udělali velký, ale opravdu velký oheň. Pak na něj všichni zírali, aniž by něco opékali. Ale to nejpodivnější teprve přišlo. Když oheň dohořel a zbyly jen do oranžova rozpálené uhlíky, tak všichni ti lidé, kteří za páníčky do té „práce“ přijeli, vyzuli boty. A pak začali přes to žhavé uhlí chodit. Usoudila jsem, že páníčkové budou kanibalové a chtějí si je ogrilovat. Naštěstí se jim nepovedlo nikoho opéct a tak je zase pustili domů. Docela jsem si oddychla, mám radši granule.

• 

• 

Už dva dny tu nemají žádná mláďata, mám páníčky jen pro sebe. Já tyhle lidský smečky nechápu – pořád se scházejí a rozcházejí. Tam, kde jsem byla před tím, jsme byli celý roky pořád ti stejní na jednom místě. Pravda, byla to tam ale strašná nuda v té množírně. Nicméně nerozumím tomu, jak jsou ti lidé schopni s takovýmto způsobem života něco ulovit. Ale asi se jim to daří, protože mi každý den dávají jídlo.

Ale my pejskové na rozdíl od lidí nemusíme rozumět všemu. Jediný svět, který pro nás existuje, se odehrává právě teď v tomto okamžiku. A když se máme dobře (a to je většinou), tak se z něho radujeme a když nás něco rozzlobí (a to se někdy také stává), tak štěkáme a dokonce i koušeme. Představte si, že lidé to mají jinak. Páníček mi to vyprávěl. Oni prý tak často žijí ve starých křivdách z minulosti a ve smyšleném strachu z budoucnosti, že si ani neužívají to jediné, co skutečně existuje – co je teď. A tak i když je kolem spousta hezkého, tak se neradují a jsou zamračení. Asi bych nechtěla být člověk.

• 

Tak mě dneska vzali k veterináři. On je sice hodný člověk, ale to místo se mi vůbec nelíbí, plížila jsem se už po chodníku, tak mě páníček musel vzít do náruče. V té ordinaci dělají samé divné věci – posledně mě tam píchali jehlou a dneska mi namazali břicho slizem a pak mi po něm jezdili něčím studeným. A páníčkové pak za takové blbosti ještě platí.

Vyšetření nebylo nic příjemného, doktor by si zasloužil pokousat, ale že tam byli se mnou páníčkové, tak jsem to neudělala. Zkrvavený veterinář by je patrně nepotěšil. On je ale asi nepotěšil tak jako tak. Poté co dlouze zkoumal něco na obrazovce a řekl jim, co vidí, tak nějak vykulili oči. Páníček řekl, že si toho padoucha, co mi to udělal, najde a bude platit alimenty, až zmourovatí.

Já si tedy myslím, že ho nenajde a bude z mých štěňat nakonec celý bez sebe.

•