Tak mě zase vzali do té jejich „práce“. Říkali, že to je do štěňátek naposled, co jedeme přes noc z domova. Mají určitě strach, že bych jim někde cestou porodila. Já se k tomu sice ještě nechystám, to přece holka z množírny dobře pozná. Ale já je chápu, oni měli za celý život jen tři svoje lidský mláďata, tak nemají žádné zkušenosti. Ti lidé jsou strašně neproduktivní.

Já si to ale v té jejich „práci“ užívala. Lidé co se tam přišli opékat mě strašně rozmazlovali. Myslela jsem si, že to je strachem, že tam uhoří a chtějí ještě v krátkém zbytku života udělat nějaký dobrý skutek. Ale ono to prý bylo tím, že jsem mediální hvězda a někteří mě znali z internetu. Vypozorovala jsem, že lidé mají část svého mozku (u některých jedinců to je dokonce větší část mozku) v takové destičce, kterou stále nosí s sebou a v které mají obrázky a někdy do ní i mluví. No na té destičce si ukazovali moje obrázky a říkali „Nojo je to ona“. A pak na mně tou destičkou mířili a ona si ukládala moje obrázky. Mě se to docela líbilo být středem pozornosti, my holky z množírny jsme mediálními hvězdami rády.

Ale abych se dostala k tomu nejdůležitějšímu. Když nespíme doma, tak se páníčkové nemůžou na noc zamřížovat. Tak jim zase spím v posteli 🙂

•