Tady a teď

Už dva dny tu nemají žádná mláďata, mám páníčky jen pro sebe. Já tyhle lidský smečky nechápu – pořád se scházejí a rozcházejí. Tam, kde jsem byla před tím, jsme byli celý roky pořád ti stejní na jednom místě. Pravda, byla to tam ale strašná nuda v té množírně. Nicméně nerozumím tomu, jak jsou ti lidé schopni s takovýmto způsobem života něco ulovit. Ale asi se jim to daří, protože mi každý den dávají jídlo.

Ale my pejskové na rozdíl od lidí nemusíme rozumět všemu. Jediný svět, který pro nás existuje, se odehrává právě teď v tomto okamžiku. A když se máme dobře (a to je většinou), tak se z něho radujeme a když nás něco rozzlobí (a to se někdy také stává), tak štěkáme a dokonce i koušeme. Představte si, že lidé to mají jinak. Páníček mi to vyprávěl. Oni prý tak často žijí ve starých křivdách z minulosti a ve smyšleném strachu z budoucnosti, že si ani neužívají to jediné, co skutečně existuje – co je teď. A tak i když je kolem spousta hezkého, tak se neradují a jsou zamračení. Asi bych nechtěla být člověk.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.