Čím se ti páníčkové živí je pro mně záhadou. Včera mě vzal páníček zase někam, čemu říkal práce. Bylo to ale jinde než před tím, nerozdělával tam oheň a byl tam s ním jenom jeden člověk. Oba si sedli do křesla, ten návštěvník něco povídal,  páníček ho poslouchal, kýval, zapisoval si a občas něco řekl. A pak oba dlouze mlčeli a vypadalo to, že usnou. Přiznám se, že já jsem u takovéto “práce” usnula. Vzbudilo mě až, když páníček začal bubnovat na buben. Myslela jsem, že tak vyhání toho druhého vetřelce v křesle, ale ten vypadal, jak když spí, buben, nebuben.

Ten pak vstal, klepal páníčkovi tlapkou. Potřásání tlapkama je sice u lidí přátelské gesto, ale páníčkova práce se mu asi moc nelíbila. Zaplatil mu totiž jenom barevnými kusy papíru. Kdyby byl spokojený, tak mu přeci dá pořádnou kost, nebo aspoň granule. Ale já mám svýho páníčka ráda takového jaký je. I když si dokáže vydělat jen potištěný papír.

• 

• 

Dneska mi ráno nedali najíst a pak se zamaskovali. Říkala jsem si, že asi došlo jídlo, tak pojedeme loupit. Bylo to vzrůšo, z množírny jsme nikdy na žádnou loupeživou výpravu nevyrazili. Jenom mě trochu udivilo, když jsme zaparkovali před ordinací veterináře. Co tam chtějí proboha sebrat? Vždyť tam má jenom samé plechové krabice, jehly, kterými mě píchá a sliz, který mi maže na břicho. Krátce mě napadlo, že přijeli doktora pokousat za to, co mi prováděl. Páníčkové sice ještě nikoho nepokousali za tu dobu, co jsem tady, ale všechno je jednou poprvé. Kromě toho ten veterinář je milý člověk a ani by si roztrhání nezasloužil.

Nakonec se ho ani nedotkli. Tedy kromě toho, že si potřásli rukama. A to už jsem dříve vypozorovala, že vzájemné chytání se za packy používají lidé jako přátelské gesto. Asi ho zachránilo to, že páníčkové měli ty náhubky a nemohli kousat, aniž by porušili nařízení ministra zdravotnictví.

Zase mi pomazal slizem břicho a jezdil mi po něm něčím studeným. Jedná se nějaký magický věštecký předmět, protože doktor pak páníčkům říkal, že to vypadá, že v nejbližších dnech rodit nebudu. Doktor patrně nebude dobré médium, protože kolik budu mít štěňat prý v té věštecké kouli (byl to tedy spíš takový hybrid mezi televizí a věšteckou koulí) nevidí.

Nic jsme sice neuloupili, ale když jsme přijeli domu tak bylo jídlo. Nevím, jak to zařídili, ale nemusím se přeci v téhle domácnosti starat o všechno …

• 

• 

• 

Tak mě zase vzali do té jejich “práce”. Říkali, že to je do štěňátek naposled, co jedeme přes noc z domova. Mají určitě strach, že bych jim někde cestou porodila. Já se k tomu sice ještě nechystám, to přece holka z množírny dobře pozná. Ale já je chápu, oni měli za celý život jen tři svoje lidský mláďata, tak nemají žádné zkušenosti. Ti lidé jsou strašně neproduktivní.

Já si to ale v té jejich “práci” užívala. Lidé co se tam přišli opékat mě strašně rozmazlovali. Myslela jsem si, že to je strachem, že tam uhoří a chtějí ještě v krátkém zbytku života udělat nějaký dobrý skutek. Ale ono to prý bylo tím, že jsem mediální hvězda a někteří mě znali z internetu. Vypozorovala jsem, že lidé mají část svého mozku (u některých jedinců to je dokonce větší část mozku) v takové destičce, kterou stále nosí s sebou a v které mají obrázky a někdy do ní i mluví. No na té destičce si ukazovali moje obrázky a říkali “Nojo je to ona”. A pak na mně tou destičkou mířili a ona si ukládala moje obrázky. Mě se to docela líbilo být středem pozornosti, my holky z množírny jsme mediálními hvězdami rády.

Ale abych se dostala k tomu nejdůležitějšímu. Když nespíme doma, tak se páníčkové nemůžou na noc zamřížovat. Tak jim zase spím v posteli 🙂

• 

Můžu vám říct, že už se sotva valím. Jsem na své bříško patřičně pyšná a páníčkům ho každou chvíli ukazuji, aby mě už nikde nehonili… v mém stavu. Ráda si teď pospím a polenoším, ale jinak jsem v klidu. To se ovšem nedá říct o páníčcích. Neustále něco konzultují, pak měří, objednávají a chystají. Dělají, jak kdyby narození štěněte byla bůhví jaká událost. V množině, kde jsem čtyři roky žila to byla přitom taková banalita.

• 

• 

• 

Včera jsem byla s páníčky v práci. Říkají tomu sice práce, ale mně to připadá jako něco hodně divného. Nevěřila jsem vlastním očím. Začalo to tak, že udělali velký, ale opravdu velký oheň. Pak na něj všichni zírali, aniž by něco opékali. Ale to nejpodivnější teprve přišlo. Když oheň dohořel a zbyly jen do oranžova rozpálené uhlíky, tak všichni ti lidé, kteří za páníčky do té “práce” přijeli, vyzuli boty. A pak začali přes to žhavé uhlí chodit. Usoudila jsem, že páníčkové budou kanibalové a chtějí si je ogrilovat. Naštěstí se jim nepovedlo nikoho opéct a tak je zase pustili domů. Docela jsem si oddychla, mám radši granule.

• 

• 

Už dva dny tu nemají žádná mláďata, mám páníčky jen pro sebe. Já tyhle lidský smečky nechápu – pořád se scházejí a rozcházejí. Tam, kde jsem byla před tím, jsme byli celý roky pořád ti stejní na jednom místě. Pravda, byla to tam ale strašná nuda v té množírně. Nicméně nerozumím tomu, jak jsou ti lidé schopni s takovýmto způsobem života něco ulovit. Ale asi se jim to daří, protože mi každý den dávají jídlo.

Ale my pejskové na rozdíl od lidí nemusíme rozumět všemu. Jediný svět, který pro nás existuje, se odehrává právě teď v tomto okamžiku. A když se máme dobře (a to je většinou), tak se z něho radujeme a když nás něco rozzlobí (a to se někdy také stává), tak štěkáme a dokonce i koušeme. Představte si, že lidé to mají jinak. Páníček mi to vyprávěl. Oni prý tak často žijí ve starých křivdách z minulosti a ve smyšleném strachu z budoucnosti, že si ani neužívají to jediné, co skutečně existuje – co je teď. A tak i když je kolem spousta hezkého, tak se neradují a jsou zamračení. Asi bych nechtěla být člověk.

• 

Tak mě dneska vzali k veterináři. On je sice hodný člověk, ale to místo se mi vůbec nelíbí, plížila jsem se už po chodníku, tak mě páníček musel vzít do náruče. V té ordinaci dělají samé divné věci – posledně mě tam píchali jehlou a dneska mi namazali břicho slizem a pak mi po něm jezdili něčím studeným. A páníčkové pak za takové blbosti ještě platí.

Vyšetření nebylo nic příjemného, doktor by si zasloužil pokousat, ale že tam byli se mnou páníčkové, tak jsem to neudělala. Zkrvavený veterinář by je patrně nepotěšil. On je ale asi nepotěšil tak jako tak. Poté co dlouze zkoumal něco na obrazovce a řekl jim, co vidí, tak nějak vykulili oči. Páníček řekl, že si toho padoucha, co mi to udělal, najde a bude platit alimenty, až zmourovatí.

Já si tedy myslím, že ho nenajde a bude z mých štěňat nakonec celý bez sebe.

• 

Dneska ráno jsem se dovtípila, že se něco chystá. Balili baťohy, mazali housky a krájeli mrkev. A to znamená, že o gauči si můžu dneska nechat jenom zdát. A pak začala přijíždět jejich další mláďata. Už jsem sice všechna viděla, ale nikdy takto pohromadě. Tolik človíčků, to je fakt síla. Oni snad museli provozovat nějakou člověčí množírnu!

S inteligencí sobě vlastní jsem z jejich řečí pochopila, že každý rok o prázdninách lezou s jejich mláďaty na nějaký kopec. Nepřišla jsem ale už na to, za co je takto trestají. Bylo mi to dokonce jedno, protože jsem si myslela, že pojedu s páničkou a nejmenšími mláďaty lanovkou. Ale oni mě nechali jít s páníčkem a puberťáky pěšky. Taková nespravedlnost, jsou mi teprve čtyři.

Navíc nešli po cestě, ale po kamenech přímou cestou na vrchol. Kameny byly tak velké, že by mi mohly poranit nožičku, tak mě páníček nesl. Aspoň tak, i když jsem u toho musela poslouchat řeči jako, že se ani v Himalájích tak nenadřel.

Všechna máďata, pak u nás přespávala. Já byla večer unavená, ale pro to jejich dovádění jsem si nemohla ani odpočinout. Nebyla jsem z toho řevu vyvedená z míry asi sama, protože jsem slyšela páníčka, jak říká, že jediné, co ho udržuje při životě je fakt, že si je nakonec jejich rodiče musí dovézt.

• 

• 

Tím největším potěšením jsou pro nás pejsky pachy hovínek a jídla (občas si to i popleteme a nějaký ten bobek sníme). Za tu krátkou dobu, co jsem se dostala z množírny, jsem vypozorovala, že lidi to mají jinak. Jejich svět je v některých aspektech značně iracionální. Kdybychom my pejskové obývaly domy jako mají lidé, tak nejdůležitějšími místnostmi by pro nás byl záchod a kuchyně. Obojí plné nádherných pachů, dalo by se tam čmuchat celé dny.

Světe div se, lidé navštěvují záchod i kuchyni jen z nutnosti a nejvíce si patrně zakládají na něčem tak nudném, jako je ložnice. Hned vám vysvětlím, jak jsem na to přišla. Když si mě páníčkové přivezli z množírny, tak se už cestou bavili, kde budu první noc spát. Páníček se nabídl, že bude se mnou spát v jídelně, protože páníčka má lehké spaní a kdybych plakala, tak by se nevyspala. A také, že v jídelně je dlažba, kdybych v noci čůrala po podlaze.

Páníček teda lehké spaní nemá. Snažila jsem se trochu plakat, ale on si stejně usnul. Tak jsem toho nechala a skočila k němu na gauč. Páníček spal dál. Tak jsem mu čmuchala k uchu a šlápla na hlavu a on se jen převalil na druhý bok. A tak to bylo i pár dalších nocí. Když jsme pak jeli na dovolenou, tak jsem se tam automaticky nastěhovala k páníčkům do postele. A myslela si, že to tak bude navěky. Ale to jsem se mýlila.

Doma nám hned po návratu přivezla přepravní služba velkou krabici s nápisem Hauck. V ní byla jakási mříž a tu páníček namontoval do dveří té jejich ložnice. Nechápu, co na té místnosti mají. Čím je tak důležitá, že se do ní zavírají mřížemi jak do vězení? Dali mi pelíšek k té mříži a cítila jsem ve vzduchu napětí z jejich očekávání, že budu v noci vyvádět (a jak je ten svět nespravedlivý, tak páníček si stejně usne a páníčka se nevyspí). Ale mýlili se. Mně stačilo, že jsem na ně viděla a měla tak jistotu, že mě neopustili a vůbec jsem neplakala a klidně usnula a byla hodná celou noc. Ať si tu svoji ložnici nechají, lakomci. Stejně jim to není moc platné, protože se jim tam každou chvíli nastěhuje nějaké to jejich mládě.

• 

Všimli jste si, co je na mně dnes nového?

Když se takto zeptá páníčka, tak jde do tuhého. Páníček se musí rychlostí kvantového počítače rozhodnout, zda to je kadeřnice, kosmetika, nebo nová halenka. Jestli někdy hrajete nůžky, kámen, papír, tak si to dovedete představit.

Se mnou to má páníček jednodušší, protože jednak mě vozí, tak ví, kde jsem byla. A jednak v mém případě si páníček vždycky všimne, když je na mně něco nového. U druhých si všimne! Všichni páníčkové jsou prostě stejní padouši, jak moji páníčku učila její maminka.

• 

•