Hory, doly

Dneska ráno jsem se dovtípila, že se něco chystá. Balili baťohy, mazali housky a krájeli mrkev. A to znamená, že o gauči si můžu dneska nechat jenom zdát. A pak začala přijíždět jejich další mláďata. Už jsem sice všechna viděla, ale nikdy takto pohromadě. Tolik človíčků, to je fakt síla. Oni snad museli provozovat nějakou člověčí množírnu!

S inteligencí sobě vlastní jsem z jejich řečí pochopila, že každý rok o prázdninách lezou s jejich mláďaty na nějaký kopec. Nepřišla jsem ale už na to, za co je takto trestají. Bylo mi to dokonce jedno, protože jsem si myslela, že pojedu s páničkou a nejmenšími mláďaty lanovkou. Ale oni mě nechali jít s páníčkem a puberťáky pěšky. Taková nespravedlnost, jsou mi teprve čtyři.

Navíc nešli po cestě, ale po kamenech přímou cestou na vrchol. Kameny byly tak velké, že by mi mohly poranit nožičku, tak mě páníček nesl. Aspoň tak, i když jsem u toho musela poslouchat řeči jako, že se ani v Himalájích tak nenadřel.

Všechna máďata, pak u nás přespávala. Já byla večer unavená, ale pro to jejich dovádění jsem si nemohla ani odpočinout. Nebyla jsem z toho řevu vyvedená z míry asi sama, protože jsem slyšela páníčka, jak říká, že jediné, co ho udržuje při životě je fakt, že si je nakonec jejich rodiče musí dovézt.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.