Dneska ráno jsem se dovtípila, že se něco chystá. Balili baťohy, mazali housky a krájeli mrkev. A to znamená, že o gauči si můžu dneska nechat jenom zdát. A pak začala přijíždět jejich další mláďata. Už jsem sice všechna viděla, ale nikdy takto pohromadě. Tolik človíčků, to je fakt síla. Oni snad museli provozovat nějakou člověčí množírnu!

S inteligencí sobě vlastní jsem z jejich řečí pochopila, že každý rok o prázdninách lezou s jejich mláďaty na nějaký kopec. Nepřišla jsem ale už na to, za co je takto trestají. Bylo mi to dokonce jedno, protože jsem si myslela, že pojedu s páničkou a nejmenšími mláďaty lanovkou. Ale oni mě nechali jít s páníčkem a puberťáky pěšky. Taková nespravedlnost, jsou mi teprve čtyři.

Navíc nešli po cestě, ale po kamenech přímou cestou na vrchol. Kameny byly tak velké, že by mi mohly poranit nožičku, tak mě páníček nesl. Aspoň tak, i když jsem u toho musela poslouchat řeči jako, že se ani v Himalájích tak nenadřel.

Všechna máďata, pak u nás přespávala. Já byla večer unavená, ale pro to jejich dovádění jsem si nemohla ani odpočinout. Nebyla jsem z toho řevu vyvedená z míry asi sama, protože jsem slyšela páníčka, jak říká, že jediné, co ho udržuje při životě je fakt, že si je nakonec jejich rodiče musí dovézt.

• 

• 

Tím největším potěšením jsou pro nás pejsky pachy hovínek a jídla (občas si to i popleteme a nějaký ten bobek sníme). Za tu krátkou dobu, co jsem se dostala z množírny, jsem vypozorovala, že lidi to mají jinak. Jejich svět je v některých aspektech značně iracionální. Kdybychom my pejskové obývaly domy jako mají lidé, tak nejdůležitějšími místnostmi by pro nás byl záchod a kuchyně. Obojí plné nádherných pachů, dalo by se tam čmuchat celé dny.

Světe div se, lidé navštěvují záchod i kuchyni jen z nutnosti a nejvíce si patrně zakládají na něčem tak nudném, jako je ložnice. Hned vám vysvětlím, jak jsem na to přišla. Když si mě páníčkové přivezli z množírny, tak se už cestou bavili, kde budu první noc spát. Páníček se nabídl, že bude se mnou spát v jídelně, protože páníčka má lehké spaní a kdybych plakala, tak by se nevyspala. A také, že v jídelně je dlažba, kdybych v noci čůrala po podlaze.

Páníček teda lehké spaní nemá. Snažila jsem se trochu plakat, ale on si stejně usnul. Tak jsem toho nechala a skočila k němu na gauč. Páníček spal dál. Tak jsem mu čmuchala k uchu a šlápla na hlavu a on se jen převalil na druhý bok. A tak to bylo i pár dalších nocí. Když jsme pak jeli na dovolenou, tak jsem se tam automaticky nastěhovala k páníčkům do postele. A myslela si, že to tak bude navěky. Ale to jsem se mýlila.

Doma nám hned po návratu přivezla přepravní služba velkou krabici s nápisem Hauck. V ní byla jakási mříž a tu páníček namontoval do dveří té jejich ložnice. Nechápu, co na té místnosti mají. Čím je tak důležitá, že se do ní zavírají mřížemi jak do vězení? Dali mi pelíšek k té mříži a cítila jsem ve vzduchu napětí z jejich očekávání, že budu v noci vyvádět (a jak je ten svět nespravedlivý, tak páníček si stejně usne a páníčka se nevyspí). Ale mýlili se. Mně stačilo, že jsem na ně viděla a měla tak jistotu, že mě neopustili a vůbec jsem neplakala a klidně usnula a byla hodná celou noc. Ať si tu svoji ložnici nechají, lakomci. Stejně jim to není moc platné, protože se jim tam každou chvíli nastěhuje nějaké to jejich mládě.

• 

Všimli jste si, co je na mně dnes nového?

Když se takto zeptá páníčka, tak jde do tuhého. Páníček se musí rychlostí kvantového počítače rozhodnout, zda to je kadeřnice, kosmetika, nebo nová halenka. Jestli někdy hrajete nůžky, kámen, papír, tak si to dovedete představit.

Se mnou to má páníček jednodušší, protože jednak mě vozí, tak ví, kde jsem byla. A jednak v mém případě si páníček vždycky všimne, když je na mně něco nového. U druhých si všimne! Všichni páníčkové jsou prostě stejní padouši, jak moji páníčku učila její maminka.

• 

• 

Já své páníčky vůbec nechápu. Představte si, že mají nalovenou plnou lednici a místo toho, aby se váleli se mnou na gauči, když nemusí lovit, tak mě naloží do auta a jedou někam do lesa. Né, že by tam lovili, prostě mě vezmou na vodítko a chodíme tím lesem. No je tohle normální chování?

Faktem je, že se mi to líbilo – v lese byla spousta zajímavých pachů, potkávali jsme občas jiné lidi a dokonce i jiné psy. A já se už ani moc nebála. A viděli jsme také vodopády a jezírko, na kterém plavala užovka. Jo a taky sopku. Mě to sice jako žádná sopka nepřipadalo, prostě jen hlína a kamení. Ale my jsme v množině žádné sopky neměli, tak o nich moc nevím.

No a tak jsme celý den šlapali a pak zase přijeli domů, aniž bychom cokoliv ulovili. Rozumíte tomu? Já ne, ale to nevadí, mám svoje páníčky ráda, přestože to jsou blázni. Možná právě proto.

• 

• 

• 

• 

Dneska už jsme třetí den bez jejich mláďat. Je to nezvyklý klid. Říkají tomu dovolená. Pochopila jsem, že dovolená se koná na jiném místě, než kde normálně smečka žije. Vypozorovala jsem také, že když je dovolená tak jsou páníčkové víc spolu a každý den chodí na nějaké výlety. Někdy do přírody, někdy do města. Tam to je pro mě obzvlášť vzrušující. Tolik nových stvoření a věcí potkáváme, tolik pachů a zvuků.

Jasně, že se trochu bojím, protože v množírně jsem se s ničím takovým nesetkala. Nedávám to ale na sobě znát. Aspoň si to tedy myslím. Páníčkové ale nějak poznají, když jde do tuhého a to si buď ke mně pánička klekne, nebo mě páníček vezme do náručí. Třeba když potkáme velikého psa. Páníček mě pevně drží a řekne tomu psovi „To je naše Chica, taky hodný pejsek“. A to se pak fakt nebojíme.

Večer mě vzali do letního kina. Jestli jste třeba z množírny a taky neznáte letní kino, tak já vám to vysvětlím. Je to spousta židlí ve velké zahradě a tam lidi sedí a koukají před sebe na takovou bílou zeď. U toho pijí pivo, někteří si strkají zapálené tyčky do pusy (zvláštní zvyk). Páníčkové se ptali, jestli za mně musí taky platit a řekli jim, že nemusí, protože prý z toho stejně nemám rozum. To se ale mýlí, náhodou se mi ten film moc líbil.

• 

• 

Ti mí páníčkové jsou ale iracionální tvorové. Představte si, že dneska se mnou šli patnáct kilometrů nazdařbůh podle řeky, přes pole a lesem. Cestou nic nelovili a nic neočmuchávali. Nechápu sice takové počínání, ale proti gustu žádný dišputát.

Chvílemi bylo vedro, páníčka mi sice dávala každou chvíli napít, ale já se dál tvářila unaveně. Páníčka říkala, že třeba nejsem na chození zvyklá. Páníček na to, že jsem čiperná dost a že na Madagaskaru musela vedro také zvládat. Pánička se ale do pánička pustila, že já přeci na Madagaskaru nikdy nebyla a že co když jsem těhotná.

Tak mě holt páníček kus cesty nesl. Tvářil se u toho, jak když snědl zkaženou myš, ale to bylo jen na oko, aby měla pánička radost, že si prosadila svoji. Ve skutečnosti se mu to líbilo, protože takhle nosil jak svoje mláďata, když je bolely nohy, tak všechny svoje pejsky, když byla v létě země tak rozpálená, že by je pálily tlapičky.

• 

• 

Dneska je první den kdy jsme na jiném místě a bez mláďat. Páníčkové tomu říkají dovolená. Nevím sice proč, protože jsou už v důchodu, tak mají vlastně dovolenou už doživotně.

Od rána jsem ten první dovolenkový den cítila z páníčků napětí. Pokukovali po mně s vážnou tváří a říkali, že to se mnou zkusí na chodník, kde chodí lidi. Zatím jsem byla jen doma, nebo na zahrádce. Tam se nebojím, ale když jsem měla přejít od branky k autu, tak jsem se klepala a neudělala ani krok. Svět za plotem jsem měla za nebezpečné místo.

Páníčkové mě chvilku nesli, ale když jsme došli k řece, tak mě dali na zem. Byli u toho nezvykle vážní, ale mně to nepřipadalo, jako nějaké strašné místo. Pravda, byla tam spousta neznámých věcí a pachů, ale já si všechno pečlivě prohlédla a očmuchala. Udělala jsem tím páníčků zjevnou radost, že se nebojím. Nebyli už tak vážní a osmělili se vydat se mnou do města. Potkávali jsme cestou jiné lidi i psy a já s přehledem dělala, že se ničeho nebojím. Jsem přece Chica de Tulear z množírny a nebojím se vůbec ničeho!

Nakonec jsme došli až do centra toho cizího města. Páníčkové si tam sedli do takového kotce uprostřed náměstí, kde  byly stolečky a židličky a nějaká paní jim tam nosila pití. Mně dali také vodu na zem. Mám podezření, že páníčkové pili závadnou vodu. Jednak byla celá žlutá s bílou pěnou a jednak po pár sklenicích začal hodně mluvit i páníček, který jinak většinou mlčí.

Cestou zpátky jsme potkali kromě dalších lidí i několik malých psů. S těmi bych si chtěla hrát, páníčkové mi to ale ještě nedovolili. Pak jsme ale za plotem uviděla velikánského psa s hlubokým hlasem a to jsem se fakt vylekala. Až mě páníček musel vzít do náručí. Šel pak se mnou k tomu psovi a hlubokým hlasem mu řekl „My se tě nebojíme“ a už jsem se tak nebála. Páníček je fakt hrdina, když je ten velký pes za plotem.

• 

• 

Je sobota a od rána to tady bylo vzrůšo. Vycítila jsem, že se něco bude dít, protože od rána běhali po domě a přenášeli věci sem a tam. Dávali je do tašek a tašky vyrovnávali do předsíně. Ty jejich lidský mláďata se jim do toho furt pletli, tak je posadili před jakousi bednu v který byli směšně vypadající psi z umělé hmoty, říkali tomu Tlapková patrola.

Když už byla tašek plná předsíň, tak je páníček začal nosit do takové té plechové kůlny na kolech, v které mě přivezli z množírny. Už jsem se jí ale nebála. Nevzali pro mě ani klec. Páníčka si sedla dozadu s jejich nejmladším mládětem a já se uvelebila doprostřed a hlavu si dala na páníčku. Musela jsem být asi mokrá, protože páníčka si dala pod mojí hlavu ručník. Zvracela jsem tentokrát až po dvou hodinách jízdy. Páníčka vyměnila ručník a říkala, že se to lepší.

Když jsme dojeli na místo, tak tam byli další člověci z jejich smečky, včetně několika mláďat. Měli také svoji plechovou kůlnu na kolech a různě z ní přendávali ty tašky z naší plechové kůlny do té jejich. A pak si tam naložili všechna jejich mláďata a odjeli. Nechali nás s páníčkama v jejich domě. Úplně bez mláďat, byl to nezvyk, takové ticho.

Páníčka mi říkala, že v půjčeném domě se nesmí dělat loužičky na zem. Tvářila jsem se, že nechápu, co říká, ale abych ji nezklamala, tak jsem celý den čůrala jen venku. Přece jenom jsou docela hodní.

• 

• 

Tak včera mě vzali k veterináři. Jako kdyby si mysleli, že mi snad něco je. Čekali určitě, že jim tam udělám ostudu. Jako třeba, že pokoušu doktora, nebo mu rozbiju zkumavky. Ale tu zábavu jsem jim nedopřála a chovala se jak pravá dáma. Samozřejmě, že mi nic nebylo. Pan doktor říkal, že jsem úplně zdravá. Stejně mi ale píchnul injekci a dal mi prášek na odčervení. Jako bych já, Chica de Tulear měla mít nějaký červy.

Pak jim řek, že se může stát, že čekám štěňata, protože se hárám a byla jsem v té množírně kde byli psi. Ještě jsem svý páníčky tak vyděšený neviděla, nechápu to. Přitom za hluboký totality porodili svoje lidský mládě taky sami doma. Dneska se ty lidi vyjeví z kde čeho.

Pak jsme jeli do lesa. Bylo to strašně dobrodružný, protože jsem les ještě nikdy neviděla. Trochu jsem se bála, ale bylo to jen takový šimrání, ve skutečnosti se mi to moc líbilo.

Za odměnu jsem jim udělala bobek venku. To byste nevěřili jak málo stačí těm velkejm tvorům, který si myslej, že jsou na vrcholu evoluce, k radosti: jeden bobek.

Dneska to bylo hodně dobrodružný. Přijeli další jejich mláďata. Bylo jich tam pět a všechny ne mně chtěli sahat. Popravdě jsem na ně byla také zvědavá, co to je za tvory. A když už mi šla z toho jejich lidskýho vřeštění hlava kolem, tak jsem se schovala za páníčku.

• 

• 

Dnes jsem už docela v pohodě. Tedy aspoň se to tak snažím dávat najevo. V množírně se slabost netrpěla. Oni to ještě nevědí, ale za chvíli jim tu budu šéfovat. A jestli si myslí, že budu chodit čůrat ven, tak to uvidíme kdo z koho. Zítra jdu k veterináři, sice nevím proč, když mi nic není. Ale budiž, ať je po jejich. Volali už taky psí kadeřnici, má teď sice dovolenou, ale sedmnáctého mě hned vezme přednostně. Pak vám vytřu zrak. Že prej „ňáká z množírny“. Ještě se budete divit.

• 

•