Dneska je první den kdy jsme na jiném místě a bez mláďat. Páníčkové tomu říkají dovolená. Nevím sice proč, protože jsou už v důchodu, tak mají vlastně dovolenou už doživotně.
Od rána jsem ten první dovolenkový den cítila z páníčků napětí. Pokukovali po mně s vážnou tváří a říkali, že to se mnou zkusí na chodník, kde chodí lidi. Zatím jsem byla jen doma, nebo na zahrádce. Tam se nebojím, ale když jsem měla přejít od branky k autu, tak jsem se klepala a neudělala ani krok. Svět za plotem jsem měla za nebezpečné místo.
Páníčkové mě chvilku nesli, ale když jsme došli k řece, tak mě dali na zem. Byli u toho nezvykle vážní, ale mně to nepřipadalo, jako nějaké strašné místo. Pravda, byla tam spousta neznámých věcí a pachů, ale já si všechno pečlivě prohlédla a očmuchala. Udělala jsem tím páníčků zjevnou radost, že se nebojím. Nebyli už tak vážní a osmělili se vydat se mnou do města. Potkávali jsme cestou jiné lidi i psy a já s přehledem dělala, že se ničeho nebojím. Jsem přece Chica de Tulear z množírny a nebojím se vůbec ničeho!
Nakonec jsme došli až do centra toho cizího města. Páníčkové si tam sedli do takového kotce uprostřed náměstí, kde byly stolečky a židličky a nějaká paní jim tam nosila pití. Mně dali také vodu na zem. Mám podezření, že páníčkové pili závadnou vodu. Jednak byla celá žlutá s bílou pěnou a jednak po pár sklenicích začal hodně mluvit i páníček, který jinak většinou mlčí.
Cestou zpátky jsme potkali kromě dalších lidí i několik malých psů. S těmi bych si chtěla hrát, páníčkové mi to ale ještě nedovolili. Pak jsme ale za plotem uviděla velikánského psa s hlubokým hlasem a to jsem se fakt vylekala. Až mě páníček musel vzít do náručí. Šel pak se mnou k tomu psovi a hlubokým hlasem mu řekl “My se tě nebojíme” a už jsem se tak nebála. Páníček je fakt hrdina, když je ten velký pes za plotem.
