Ti mí páníčkové jsou ale iracionální tvorové. Představte si, že dneska se mnou šli patnáct kilometrů nazdařbůh podle řeky, přes pole a lesem. Cestou nic nelovili a nic neočmuchávali. Nechápu sice takové počínání, ale proti gustu žádný dišputát.
Chvílemi bylo vedro, páníčka mi sice dávala každou chvíli napít, ale já se dál tvářila unaveně. Páníčka říkala, že třeba nejsem na chození zvyklá. Páníček na to, že jsem čiperná dost a že na Madagaskaru musela vedro také zvládat. Pánička se ale do pánička pustila, že já přeci na Madagaskaru nikdy nebyla a že co když jsem těhotná.
Tak mě holt páníček kus cesty nesl. Tvářil se u toho, jak když snědl zkaženou myš, ale to bylo jen na oko, aby měla pánička radost, že si prosadila svoji. Ve skutečnosti se mu to líbilo, protože takhle nosil jak svoje mláďata, když je bolely nohy, tak všechny svoje pejsky, když byla v létě země tak rozpálená, že by je pálily tlapičky.
