Když začnou páníčkové pobíhat sem a tam, přenášejí tašky a hledají různé papíry, telefony a klíče, tak už vím, která bije. Pojedeme plechovou příšerou někam pryč. Tu jejich obludu na kolech si patrně nezamiluji nikdy, na výlety nicméně jezdím ráda.

Ale ouha, tentokrát mě nevzali. Odjeli sami. A pěkně mě tím naštvali. Když se vrátili, tak jsem cítila ve vzduchu takové zvláštní napětí. Oba se tvářili jak tajemný hrad v Karpatech a nábožně nesli cosi zabalené v dece.

Proboha, ono to je živé! A vypadá to, jak přerostlá myš. Začala jsem vrčet tak hlubokým hlasem, že by se za něj ani moje prababička vlčice nestyděla.

Položili to stvoření opatrně na zem a začali na něj šišlat. To už je fakt vrchol. Budu se muset urazit. Zalezu pod gauč a budu je nadosmrti ignorovat, nejméně tedy na dvě minuty a jedenáct vteřin.

Pak nás představili. Že prej Dino. Kdo může takový divný jméno vymyslet? A že prej taky cotonek. Tak ať se na něj dobře podívají! Půlka hlavy černá. Takhle, že vypadá cotonek? Co když z něj vyroste bernardýn? Já se těm páníčkům divím – jako bych jim já, Chica de Tulear nestačila.

Něco vám ale pošeptám: ten mrňous je docela fajn a už jsme se spolu domluvili, že budeme páníčkům vyvádět pěkné neplechy.

______________________________________________________________________________

Zaregistrujte se ZDE a žádný můj nový příběh vám neuteče.

Dneska jsme byli v lese, celá naše stávající smečka. Naštěstí tam, kde mí páníčkové žijí, ještě nějaký les existuje.

My zvířátka to tam milujeme. A mrzí nás, když stále častěji vidíme, co s naší planetou děláte. Myslíme si, že vy lidé jste se přírodě moc nepovedli. Jste jak z té pohádky o Otesánkovi. Musíte mít tolik věcí, že jednou sníte i naši matku Zemi.

A pak zahynete. Nebudeme mít žádné páníčky. Bude nám nejdřív smutno. Pak si ale zvykneme a budeme žít znovu jako vlci. A budeme učit své děti a jejich děti, aby si z přírody brali jen to, co nutně potřebují. Jinak, že bychom dopadli jako ti dvounozí tvorové, kteří tu kdysi s námi pobývali a starali se o nás.

---

Chcete dostávat upozornění na nové příspěvky? Vyžádejte si ZDE.

Tolik jsem toho v poslední době zažila. Ale nemůžu přinutit toho lenocha páníčka, aby mé zážitky zapisoval a zveřejnil na internetu. Páníčkové jsou totiž zaneprázdněni, protože tu mají svá lidská štěňata na babahotelu.

Musím vysvětlit mým zahraničním přátelům co to je babahotel. To je, když si vnoučata přijedou k babičce odpočinout od svých povinností a páníčkové jsou pak jejich pokojské, komorníci, kuchařky, baviči a zásobovači.

Páníček mi vysvětlil, že se ve škole dětem rozmnožila něco jako malinká zvířátka a tak do ní nemohou chodit. Nevím proč to je takový problém. My pejskové když máme blechy, tak nám něco nakapou na krk a je to. Já jsem ale popravdě ráda, že jim místo kapání za krk zavřeli školu. Protože k nám mohli přijet a já tu mám fakt velkou smečku.

A teď vám povím něco, čemu nebudete chtít uvěřit: chtěli mě krmit broukama! Páníček objednal granule z hmyzu od slovutného výrobce psí stravy. Říkal, že to je velmi ekologické, protože není úplně správné, aby kvůli našim mazlíčkům umírala jiná zvířata. Brouci jsou sice také zvířata, ale protože jsou malí, tak se nad tím prý dá zamhouřit oko.

Už když nesl misku, tak jsem tušila zádrhel. Tvářil se totiž jak když se pánička chystá rozbalit jeho vánoční dárek. Já však se vyjádřila jasně a stručně: ani náhodou! Jsem snad pavouk, abych jedla hmyz? Vylízala jsem paštiku, granulí jsem se ani nedotkla a pak hlučně strkala misku přes celou jídelnu, aby mu došlo, co si o jeho experimentech myslím.

Ještě štěstí, že máme páníčku. Páníčky totiž na rozdíl od někoho mají rozum a vůbec nechápu, co by si bez nich páníčkové počali. Slyšela jsem, jak mu říká, že nikdy nepochopí, co pořád s těma granulema blbne. A že kdyby místo granulí, které stejně nikdy jíst nebudu, kupoval akcie, tak už z nás jsou milionáři.

Lidé mívají ve svých domech speciální místnost na mytí. Jsou v ní různě velké díry a do nich teče voda. V nejmenší z nich si páníčkové myjí ruce. Do té větší mě někdy strkají, když přijdeme z venku a pouští na mě vodu. Páníčka z nějakého důvodu nemá ráda bláto v obýváku. Moje prababička vlčice se koupala, jen když musela výjimečně při lovu přeplavat řeku. Nedivím se, že mezi lidmi řádí ten virus, když jsou tak cimprlich a pořád se myjí. Kdyby se čas od času vyváleli v bahně a nechali si ho na sobě až do postele, tak by určitě byli odolnější.

Do té největší díry s vodou lezou páníčkové celí. A někdy dokonce oba dva najednou. To si tam pak vezmou láhev s červeným pitím a olivy. Sedí po krk ve vodě, popíjejí a klábosí. Bývá to vzácná příležitost slyšet i páníčka. Protože ten se rozmluví většinou až po skleničce toho červeného nápoje. Já se nejdřív opřu předními tlapkami o okraj té vany, abych na vlastní oči viděla, jak jsou páníčkové namočení ve vodě. Za chvíli na tom už ale není nic zajímavého, tak si lehnu na zem a poslouchám.

Oni si lidé myslí, že my jejich řeči nerozumíme. Ale to se velmi mýlí. My totiž slovům rozumět nemusíme, protože přímo čteme myšlenky. No tak jsem tam na té podlaze v koupelně zaslechla něco nehorázného: páníčkové si pořídí štěně! Jak si to představují!? To jako, že mi zabere půlku pelíšku? A bude mi jíst polovinu z mé misky? A sebere mi půlku páníčků? V množírně jsem nikoho neměla a teď mám dva páníčky jen pro sebe. S žádným malým rozmazlencem se o ně dělit nebudu. A nebudu!!!

Kdybych byla člověk, tak bych ukrutně žárlila. Tvářila bych se ukřivděně. A dělala bych, že jsem nemocná. Prostě bych v nich vyvolala strašlivé pocity viny. A možná bych si také sbalila kufry a vzlykajíc křičela na celý dům, že odcházím k mamince. Anebo k Rexovi, kterého znám z parku, a který na rozdíl od někoho umí docenit mé kvality.

Naštěstí ale člověk nejsem. Tak si to prostě jen s tím prckem pěkně zostra vyříkám, kdo je tady pánem. A bude to vlastně fajn, protože si spolu budeme moc hrát a provádět společně páníčkům lumpárny. Vlastně se na něj už těším.

My pejskové vnímáme realitu jinak, než vy lidé. Abych byla přesnější, tak než dospělí lidé. Malé děti ještě mají schopnost poznávat svět v celé jeho šíři, podobně jako my.

Je ale asi marné vám, dospělákům to vysvětlovat. Protože vy věříte jen tomu, co vidíte očima, na co si můžete sáhnout rukama a co můžete koupit za vaše peníze.

Skutečný svět je ale mnohem, mnohem pestřejší a širší, než si myslíte. Sundejte si na chvilku ty klapky z vašich očí. Uvidíte opět v lese skřítky, víly a všechny ty roztodivné bytosti, které tam žijí. Uslyšíte, jak spolu hovoří stromy. Seznámíte se s duchy potůčků i skal. Dám tlapku na to, že pak budete radostnější. Podobně jako malé děti, nebo my, pejskové.

Než jsem se dostala ke svým páníčkům, tak jsem žila v množírně. Byla jsem tam zavřená s mnoha dalšími pejsky a vůbec jsme nechodili ven. Byly to ale jen čtyři roky. Teď jsem venku každou chvilku. Všechno nyní doženu. Co to jsou čtyři roky proti zbytku mého života?

Zpočátku jsem se světa tam venku bála. Ale teď už to je velké dobrodružství. A jen tak něco mě nepoleká. Vždycky se těším, když se páníčkové začnou oblékat.

Spoustu věcí lidského světa jsem již pochopila. Jednomu ale nerozumím. Proč někteří lidé nechodí ven, když je nikdo nedrží v množírně?

A vůbec, proč lidé nedělají to, co mají rádi? Na co čekají? Život přináší zvraty. A to, co je dnes pro nás samozřejmé, už zítra nemusí být. My pejskové děláme vždy to nejlepší, co v daném momentě udělat můžeme a co nám přinese největší možnou radost. Na nic nečekáme. Uděláme hned to, co považujeme za správné. A proto nikdy neuvidíte pejska s hlavou v packách, jak lituje, že něco v životě propásl.

Můj páníček mi říkal, že by se měli lidé od pejsků učit. A že bychom mohli založit školu. A v ní bych já, Chica de Tulear, přednášela lidem, jak by mohli být šťastnější, kdyby se chovali jako pejskové. Není to úžasná myšlenka?

V sobotu jsem zažila s páníčky velké dobrodružství. Bylo hezké počasí, tak jsme vyrazili do skal. Tam, kde teď žiji, jsou překrásné skalní masivy. Ráda se tam s páníčky procházím. Jsem vždy na vodítku, protože páníčkové mají strach, abych z vysoké skály nespadla. Jako kdyby nevěděli, že mám instinkt. Ale to víte, páni tvorstva – myslí si, že všechno znají nejlíp.

Ten den je u nás v Čechách podivný svátek. Někteří lidé se přestrojí za svatého Mikuláše, anděla a čerta. A straší potom děti. Já to ještě nikdy nezažila, protože do množírny nikdy žádný Mikuláš nepřišel. Asi bych to nepoznala ani letos, protože k páníčkům Mikuláš také nechodí.

Co čert ale nechtěl, potkali jsme jednoho Mikuláše v těch skalách. Neměl ani anděla, ani čerta a lezl po čtyřech. Měl s sebou jen malého pejska a ten chudák vyl strachy. Bylo mi toho voříška líto, nechtěla bych takového páníčka. Ještě že ten můj si dává jen dvě deci červeného. No, někdy dvakrát dvě deci. A po čtyřech lezte, jen když si hraje se mnou, nebo s vnoučaty.

Ten pejsek tam vyl proto, že byl na jedné skále a jeho opilý páníček v ušmudlaném a potrhaném bílém hábitu a vysokou čepicí se plazil po vrcholku jiné skály. A mezi nimi byla propast hluboká jak mnohapatrový dům. Pejskovi jeho instinkt napověděl, že skočit za tím svým nezodpovědným páníčkem by bylo nebezpečné. A tak aspoň hlasitě volal pomoc. My pejskové máme, na rozdíl od některých lidí, rozum.

Nebudu vám radši popisovat, jak tu zuboženou postavu páníčkové dostali zpátky přes propast, protože to bylo nebezpečné. Použili k tomu i moje vodítko. Viděla jsem tak všechno z blízka, protože mě páníček musel držet v jedné ruce a druhou tahali s páničkou to strašidlo. Tomu při tom spadla do té hluboké díry jeho mikulášská hůl i taková placatá láhev, která se ještě za letu rozbila, jak narážela do skály. Bylo v ní asi něco hodně vzácného, protože z té ztráty vypadal dost nešťastně a vykřikoval nějaká zaklínadla. My se ale společně s jeho pejskem radovali, že nedopadl stejně jak ta jeho láhev.

• 

• 

• 

• 

Za čtyři roky svého života jsem nepoznala nic jiného než kotce psí množírny. Myslela jsem si, že jediným smyslem života je mít každých šest měsíců štěňata. A i ta mi záhy vzali a prodali lidem, kterým vůbec nezáleželo na tom, odkud pochází.

Teď vidím, jak jsem se mýlila. Život má mnohem hlubší smysl. Jsme tu proto, abychom dělali radost všem, kteří jsou kolem nás. V mém případě zejména páníčkům a jejich smečce. Protože všechny bytosti jsou přece nejšťastnější, když můžou udělat někomu radost.

Páníček mi vyprávěl, že spousta lidí je na tom podobně, jak pejskové z množírny. Jejich život je prázdný. Skutečný smysl života nevidí. Myslí si, že jejich posláním je jen vydělávání peněz, nakupování věcí a placení složenek.

Netuší, že tam někde za zdí jejich mentálního vězení existuje svět, ve kterém život smysl má. Je mi jich líto. Ale já se takovým lidem nedivím. V množírně jsem také neměla ponětí o světě tam venku.

• 

• 

• 

• 

Mí páníčkové v sobě objevili novou odbornost. Stali se z nich nutriční terapeuti šelem psovitých s výzkumnou specializací na plemeno Coton de Tulear.

DPDéčko jim přivezlo krabici plnou konzerv a malých sáčků s granulemi. Na svůj výzkum si založili písemný záznam. Každý den mi nasypou do misky granule z jednoho z těch sáčků a zapíšou do záznamu. Pak mě pozorují a tváří se u toho jak experimentátoři v CERNu těsně před objevením Higgsova bosonu.

A já nic. Strkám do misky sem a tam. Při jejich člověčí inteligenci jim snad dojde, že mi do misky zapomněli dát paštiku. Lidé ale reagují neskutečně zpomaleně. Nechápu jak s tak dlouhým vedením mohli vybudovat civilizaci. Naštěstí nakonec pochopí. Zapíšou něco do svých záznamů transdisciplinární explorace a rozmíchají mi do granulí konzervu.

S výcvikem lidí to máme my psi opravdu těžké. Pozitivní nicméně je, že sice chápou pomalu, ale nakonec výcvikového cíle dosáhnu. Pochopili, že samotné granule jíst nebudu, že se musí smíchat s konzervou. Nevím jestli svým aplikovaným výzkumem potěší výrobce psí stravy. Vyplynulo z něho totiž, že vůbec nezáleží na tom o jaké granule a o jakou konzervu se jedná.

• 

• 

•