U veterináře jsem už byla tolikrát, že se ho už vůbec nebojím. Tentokrát to ale bylo jiné. Páníček mě tam nechal a odešel. A tvářil se tak nějak vážně. Obávala jsem se chvilinku, že si pro mě třeba už nikdy nepřijde. A já skončím zase v nějaké množírně. Tahle myšlenka naštěstí rychle zmizela. Protože vím, že páníček se vždycky vrátí.

Dostala jsem injekci a všechny myšlenky odpluly. Usnula jsem. Když jsem se probudila, tak jsem byla zabalená v jakémsi válci. Páníček tam už čekal a tvářil se veseleji, než když mě opouštěl.

Opatrně mě odnesl do auta a jeli jsme domů. Byla jsem ještě docela ospalá, ale když jsem uviděla páníčku a Dina, tak jsem začala pobíhat a vyskakovat, jak to my pejskové děláme. Páníčkové vytřeštili oči a křičeli “Pomalu!” a “Neskákej!”. Jako bych sama nevěděla nejlíp co dělat.

Páníček mi pak vysvětlil, že mě operovali, abych už neměla další štěňata, protože za svého života v množírně jsem jich už měla dost. A že teď mám zašité bříško a proto nesmím skákat. A že to mé spaní v ordinaci nebyl obyčejný spánek, ale narkóza. A že páníčkové měli strach, abych se z té anestézie probudila a neumřela jim.

Kdybych mohla, tak bych páníčkům vysvětlila, že my pejskové se smrti nebojíme. Dokud jsme ještě neumřeli, tak žijeme naplno, jak to jen jde. A až jednou umřeme, tak prostě budeme někde jinde. Tak proč o tím celý život trápit?

Lidé často tolik přemýšlejí o tom, že jednou umřou a nemají pak pro samé to uvažování ani čas žít. Dokážu pochopit, že někteří lidé nevěří na nějakou formu existence po smrti. Ale proč nežijí ani před tím než umřou, tomu opravdu nerozumím.

Páníček mi vyprávěl, že si s vnoučaty vždy přáli, aby místo dvou měsíců trvaly prázdniny dva roky (jako v románu od Julese Verna). A že se jim to teď skoro vyplnilo. Lidi napadl totiž nějaký virus, a aby ho jejich mláďata nepřenášela, tak nesmí chodit do školy. Nejsou to tedy ještě celé dva roky. A nejsou to ani doopravdické prázdniny, protože se musí každý den hlásit paní učitelce přes počítač. Ale svoje výhody to má.

Hlavní z předností je, že on-line výuka se dá provozovat odkudkoliv, tak můžou jezdit k nám. A to je pak skoro jako prázdniny. Do oběda sice mají děti školu. Ale pak si s námi pejsky hrají a skoro každý den chodíme na dlouhé výlety. A také se pak každý večer celá smečka dívá na filmy. A páníček k tomu dělá popcorn. A to je moc fajn, protože popcorn vystřeluje po celé kuchyni a my běháme a sbíráme ho ze země.

Je to super mít pořád prázdniny!

Měli jsme na víkend návštěvu. Za páníčkama přijela část jejich smečky. A s nimi jejich pejsek. Jmenuje se Loki. Je to štěně o chlup mladší než Dino. Bojím se ale, že to není pes domácí, ale přinejmenším vlk!

Vypadá dost legračně. Má nohy vysoké, jako kdyby chodil na chůdách. Směšně krátkou srst a špičatý obličej. Je skoro celý černý a dělá obrovské bobky.

A je tak trochu blázen. Doposud jsem žila v přesvědčení, že na světě neexistuje větší pošuk než náš Dino. To jsem ale ještě neznala Lokiho. Valí se po bytě jak tank. Strká do nás svojí mohutnou tlapou, abychom si s ním hráli. Je tak vysoký, že dosáhne na kliku a otvírá si sám dveře. Kudy proběhne, tak něco padá.

Nám s Dinem nezbylo nic jiného, než zalézt pod gauč a pozorovat tu spoušť. Určitě bychom se kamarádili, chtělo by to jen čas. Jeho páníčkové nám tu ale nakonec nechali jen svá lidská mláďata a Lokiho si odvezli s sebou. Měli asi strach, že by nás všechny ty lotroviny naučil a naši páníčkové by se z nás potom dočista zbláznili.

Když chodíme s páníčkem na poslední venčení tak už je černočerná noc. Mám vypozorované, že lidé toho za tmy moc nevidí. A tak proč toho někdy nevyužít? Jako včera. Zneužila jsem páníčkovy chvilkové nepozornosti a nenápadně sebrala kost, co ležela na chodníku. Pěkně starou a krásně smradlavou kost, kterou tam bůhví kdo vyhodil.

Zpočátku se vše vyvíjelo dobře. Páníček si ničeho nevšiml. Kost byla malá a tak se mi vešla do pusy skoro celá. Tvářila jsem se tak nenápadně, že jsem musela být dočista neviditelná.

Všechno ale zkazil Dino. Chtěl mi moji kost sebrat. Nechám si toho hodně líbit, nicméně moje laskavost má své nepřekročitelné meze. Když přijde na kost, tak neznám bratra. Zavrčela jsem na něj jak stará vlčice, když se chystá zaútočit na medvěda. Dino začal pištět, jak kdybych mu ukousla pindíka. Páníčka, který měl sluchátka na uších, jsme tím strašlivým řevem vytrhli z poslechu nějaké jistě oduševnělé audioknihy.

Když se probral z úleku, tak mi bylo jasné, že je zle. Vytušila jsem, že jeho podezření se ubírá správným směrem. Strčil mi prst do pusy a vytáhl kost. Nepokousala jsem ho, ani na něj nevrčela. Je větší a my pejskové to máme tak, že kost bere ten větší. To je srozumitelné. Nikdy ale nepochopím, že ji ani neochutnal. Zatvářil se, jak kdyby měl dostat rybí tuk, řekl “Fuuuj!!!!“ a zahodil tu krásně smradlavou, oslizlou, starou kost někam hodně daleko.

Páníček mi dneska slavnostně oznámil, že už více než pět set lidí dalo „To se mi líbí“ mé stránce www.facebook.com/happy.coton na fejsbuku. Říkal to s takovým nadšením, jak kdybychom tím zastavili slábnutí Golfského proudu.

Pochopila jsem, že lidé mají prapodivná měřítka pro to, co je podstatné a co je absolutně vedlejší. Pro nás pejsky je důležité, jestli se líbíme sami sobě. Víme, že když se líbíme sami sobě, tak se líbíme i našim páníčkům. Tak to ve psím světě funguje. Protože nejdůležitější jsme my a naše smečka. A jestli se líbíme ještě někomu dalšímu nám už je docela jedno. Není to náš problém, ale těch druhých.

Mám hypotézu, že vy lidé jste to měli také tak. Patrně do té doby, že jste si vymysleli fejsbuk a jeho lajky. Ale to jsem ještě nebyla na světě.

Měla jsem dneska toho tolik zajímavého, co jsem chtěla páníčkovi nadiktovat do svého blogu. Třeba, že u nás svítilo chvíli sluníčko a chvíli zase chumelilo. Nebo že Dino mi nedá chvíli pokoj. Nemluvě o tom, že rozkousal proutěný pelíšek. A taky kolik hovínek jsme dneska viděli na procházce.

Ale páníček řekl, že se z něho stává minimalista a i naše příspěvky budou tedy minimalistické. A protože sama neumím psát, tak ze mě asi bude také minimalista, přestože ani za mák nevím, co to znamená.

Naši páníčkové občas přechází do stavu hibernace. Sedí na gauči, nebo v křesle a upřeně zírají na předmět, který drží v ruce. Kdyby čas od času neotočili stránku, tak budu mít strach, že zkameněli.

Ta věc musí mít pro ně mimořádně vysokou hodnotu. Bude to jistě nějaká nevšední lahůdka. Nikdy jsem se ji ale neodvážila ochutnat. Nedalo mi nicméně spát, čím páníčkům tak učarovala.

Navedla jsem proto Dina: „Musíš to zkusit ochutnat. Bude to jistě něco, co jsme ještě nikdy nejedli.“ Počkali jsme, až páníčkové odejdou. Já dělala, že spím. Kdyby se náhodou páníčkové nečekaně vrátili, tak já, hodná Chica o ničem nevím. A Dino ty předměty stáhl ze stolku. A ochutnal. Chvíli kousal a tvářil se při tom hůř, než kdyby spolknul pavouka. Prý to není vůbec dobré. A když říká vůbec, tak myslí naprosto absolutně ani trochu.

Páníčkové jsou divná stvoření. Zbožňují předměty, které se nedají sníst.

Páníčkové teď připravují jídlo do dvou misek. Ta větší je pro mě a menší pro Dina. Já v ní mám svoje oblíbené granule smíchané se šťavnatou taštičkou. Dino pak svoje granule pro štěňata, zvlhčené a také ochucené špetkou masové taštičky.

Ani jednoho z nás však vlastní miska nezajímá. Co v ní má ale ten druhý, nás oproti tomu hypnotizuje. A nebýt toho, že páníček stojí mezi námi, tak se vrhneme na jídlo toho druhého.

Páníček nad tím kroutí hlavou. Za těch pár tisíc let, co žijeme s člověkem, jsme se prý naučili od lidí i to špatné. Jako třeba závist. Lidé často baží po tom, co má jejich soused. Závidí si a vrhají se po miskách těch druhých. Naivně si myslí, že to jsou věci jejich sousedů, které jim přinesou štěstí. Naši předkové vlci prý takoví nebyli, žili ve smečkách, kde jeden podporoval druhého. A zájem smečky byl přirozeně nadřazen zájmu jednotlivce.

Trochu jsem se zastyděla a dala si předsevzetí, že začnu meditovat, vrátím se k přírodě, nebudu otrokem svého ega a rozdělím se bez řečí o své granule s Dinem i svými páníčky. Budu tak jak moje prababička vlčice a určitě tím udělám páníčkovi radost.

Tak si představte, co ten náš mrňous černobílej včera vyvedl. Páníček položil v předsíni tašky s nákupem. Páníčkové totiž vždycky všechno nechají ležet, kde jim to od ruky upadne. Kdyby nebylo páníček, tak by za chvíli neměli kam šlápnout, zarostli by špínou a vůbec by celkově sešli na úbytě.

Dino využil okamžiku a tašku prozkoumal skrz naskrz. Nikdo jsme si ničeho nevšimli, až slyším páníčku křičet “žere okurku!”. A to už měl polovinu okurky polní ze Španělska v sobě.

Páníčkové se honem běželi zeptat počítače, zda není okurka pro pejsky jedovatá. Lidé jsou zvláštní bytosti. My pejskové, když něco špatného sníme, tak to hned vyzvracíme a je pokoj. Ale lidé, ti se jdou poradit s Googlem co mají dělat. Chudáci. Takoví velcí a nemají vlastní rozum.

Zajisti si avízo o každém mém novém příběhu ZDE.

Když začnou páníčkové pobíhat sem a tam, přenášejí tašky a hledají různé papíry, telefony a klíče, tak už vím, která bije. Pojedeme plechovou příšerou někam pryč. Tu jejich obludu na kolech si patrně nezamiluji nikdy, na výlety nicméně jezdím ráda.

Ale ouha, tentokrát mě nevzali. Odjeli sami. A pěkně mě tím naštvali. Když se vrátili, tak jsem cítila ve vzduchu takové zvláštní napětí. Oba se tvářili jak tajemný hrad v Karpatech a nábožně nesli cosi zabalené v dece.

Proboha, ono to je živé! A vypadá to, jak přerostlá myš. Začala jsem vrčet tak hlubokým hlasem, že by se za něj ani moje prababička vlčice nestyděla.

Položili to stvoření opatrně na zem a začali na něj šišlat. To už je fakt vrchol. Budu se muset urazit. Zalezu pod gauč a budu je nadosmrti ignorovat, nejméně tedy na dvě minuty a jedenáct vteřin.

Pak nás představili. Že prej Dino. Kdo může takový divný jméno vymyslet? A že prej taky cotonek. Tak ať se na něj dobře podívají! Půlka hlavy černá. Takhle, že vypadá cotonek? Co když z něj vyroste bernardýn? Já se těm páníčkům divím – jako bych jim já, Chica de Tulear nestačila.

Něco vám ale pošeptám: ten mrňous je docela fajn a už jsme se spolu domluvili, že budeme páníčkům vyvádět pěkné neplechy.

______________________________________________________________________________

Zaregistrujte se ZDE a žádný můj nový příběh vám neuteče.