Když chodíme s páníčkem na poslední venčení tak už je černočerná noc. Mám vypozorované, že lidé toho za tmy moc nevidí. A tak proč toho někdy nevyužít? Jako včera. Zneužila jsem páníčkovy chvilkové nepozornosti a nenápadně sebrala kost, co ležela na chodníku. Pěkně starou a krásně smradlavou kost, kterou tam bůhví kdo vyhodil.

Zpočátku se vše vyvíjelo dobře. Páníček si ničeho nevšiml. Kost byla malá a tak se mi vešla do pusy skoro celá. Tvářila jsem se tak nenápadně, že jsem musela být dočista neviditelná.

Všechno ale zkazil Dino. Chtěl mi moji kost sebrat. Nechám si toho hodně líbit, nicméně moje laskavost má své nepřekročitelné meze. Když přijde na kost, tak neznám bratra. Zavrčela jsem na něj jak stará vlčice, když se chystá zaútočit na medvěda. Dino začal pištět, jak kdybych mu ukousla pindíka. Páníčka, který měl sluchátka na uších, jsme tím strašlivým řevem vytrhli z poslechu nějaké jistě oduševnělé audioknihy.

Když se probral z úleku, tak mi bylo jasné, že je zle. Vytušila jsem, že jeho podezření se ubírá správným směrem. Strčil mi prst do pusy a vytáhl kost. Nepokousala jsem ho, ani na něj nevrčela. Je větší a my pejskové to máme tak, že kost bere ten větší. To je srozumitelné. Nikdy ale nepochopím, že ji ani neochutnal. Zatvářil se, jak kdyby měl dostat rybí tuk, řekl “Fuuuj!!!!“ a zahodil tu krásně smradlavou, oslizlou, starou kost někam hodně daleko.