U veterináře jsem už byla tolikrát, že se ho už vůbec nebojím. Tentokrát to ale bylo jiné. Páníček mě tam nechal a odešel. A tvářil se tak nějak vážně. Obávala jsem se chvilinku, že si pro mě třeba už nikdy nepřijde. A já skončím zase v nějaké množírně. Tahle myšlenka naštěstí rychle zmizela. Protože vím, že páníček se vždycky vrátí.

Dostala jsem injekci a všechny myšlenky odpluly. Usnula jsem. Když jsem se probudila, tak jsem byla zabalená v jakémsi válci. Páníček tam už čekal a tvářil se veseleji, než když mě opouštěl.

Opatrně mě odnesl do auta a jeli jsme domů. Byla jsem ještě docela ospalá, ale když jsem uviděla páníčku a Dina, tak jsem začala pobíhat a vyskakovat, jak to my pejskové děláme. Páníčkové vytřeštili oči a křičeli “Pomalu!” a “Neskákej!”. Jako bych sama nevěděla nejlíp co dělat.

Páníček mi pak vysvětlil, že mě operovali, abych už neměla další štěňata, protože za svého života v množírně jsem jich už měla dost. A že teď mám zašité bříško a proto nesmím skákat. A že to mé spaní v ordinaci nebyl obyčejný spánek, ale narkóza. A že páníčkové měli strach, abych se z té anestézie probudila a neumřela jim.

Kdybych mohla, tak bych páníčkům vysvětlila, že my pejskové se smrti nebojíme. Dokud jsme ještě neumřeli, tak žijeme naplno, jak to jen jde. A až jednou umřeme, tak prostě budeme někde jinde. Tak proč o tím celý život trápit?

Lidé často tolik přemýšlejí o tom, že jednou umřou a nemají pak pro samé to uvažování ani čas žít. Dokážu pochopit, že někteří lidé nevěří na nějakou formu existence po smrti. Ale proč nežijí ani před tím než umřou, tomu opravdu nerozumím.