My pejskové neznáme pojem smrt, tak jak jej vnímáme vy, lidé. Nechápeme ji jako něco úplně konečného. Z našeho úhlu pohledu není žádný rozdíl mezi smrtí a každodenním večerním usínáním.

Každé probuzení do nového dne je pro nás proto zázrak. Jsme vděční za každé nové ráno. Za to, že vyšlo slunce. Že opět vidíme své páníčky. Nic z toho nebereme jako samozřejmost.

Páníček mě nejprve odbyl, že o tom psát nebude. Zní to prý jako klišé z nějaké levné motivační knížky o šťastném životě. Pak mi ale vyprávěl několik let starý zážitek z Himalájí. Na úzké stezce stoupající do hor se střetl s karavanou. Snášela z vrcholu horolezce, který zemřel na výškovou nemoc. Spěchali a během okamžiku byli pryč. Zůstalo tam ale v tom řídkém vzduchu viset poselství, které rezonovalo jako ozvěna mezi skalami: „Život je dar. Žij ho.“.

Vy lidé máte zákony, které vám dávají možnost libovolný dar přijmout, nebo odmítnout. My pejskové bychom nikdy takový dar, jakým je život, neodmítli. Žijeme ho naplno, i když nám někdy může připadat těžký (například když nás páníčkové češou). A tak se radujeme za každý nový den, za každé nové shledání se svými páníčky. Škoda, že vy, lidé nerozumíte naší psí řeči. Vysvětlila bych vám, že to nejsou žádná klišé. Ale že tak se dělá šťastný život.