Měli jsme na víkend návštěvu. Za páníčkama přijela část jejich smečky. A s nimi jejich pejsek. Jmenuje se Loki. Je to štěně o chlup mladší než Dino. Bojím se ale, že to není pes domácí, ale přinejmenším vlk!

Vypadá dost legračně. Má nohy vysoké, jako kdyby chodil na chůdách. Směšně krátkou srst a špičatý obličej. Je skoro celý černý a dělá obrovské bobky.

A je tak trochu blázen. Doposud jsem žila v přesvědčení, že na světě neexistuje větší pošuk než náš Dino. To jsem ale ještě neznala Lokiho. Valí se po bytě jak tank. Strká do nás svojí mohutnou tlapou, abychom si s ním hráli. Je tak vysoký, že dosáhne na kliku a otvírá si sám dveře. Kudy proběhne, tak něco padá.

Nám s Dinem nezbylo nic jiného, než zalézt pod gauč a pozorovat tu spoušť. Určitě bychom se kamarádili, chtělo by to jen čas. Jeho páníčkové nám tu ale nakonec nechali jen svá lidská mláďata a Lokiho si odvezli s sebou. Měli asi strach, že by nás všechny ty lotroviny naučil a naši páníčkové by se z nás potom dočista zbláznili.