Než jsem se dostala ke svým páníčkům, tak jsem žila v množírně. Byla jsem tam zavřená s mnoha dalšími pejsky a vůbec jsme nechodili ven. Byly to ale jen čtyři roky. Teď jsem venku každou chvilku. Všechno nyní doženu. Co to jsou čtyři roky proti zbytku mého života?

Zpočátku jsem se světa tam venku bála. Ale teď už to je velké dobrodružství. A jen tak něco mě nepoleká. Vždycky se těším, když se páníčkové začnou oblékat.

Spoustu věcí lidského světa jsem již pochopila. Jednomu ale nerozumím. Proč někteří lidé nechodí ven, když je nikdo nedrží v množírně?

A vůbec, proč lidé nedělají to, co mají rádi? Na co čekají? Život přináší zvraty. A to, co je dnes pro nás samozřejmé, už zítra nemusí být. My pejskové děláme vždy to nejlepší, co v daném momentě udělat můžeme a co nám přinese největší možnou radost. Na nic nečekáme. Uděláme hned to, co považujeme za správné. A proto nikdy neuvidíte pejska s hlavou v packách, jak lituje, že něco v životě propásl.

Můj páníček mi říkal, že by se měli lidé od pejsků učit. A že bychom mohli založit školu. A v ní bych já, Chica de Tulear, přednášela lidem, jak by mohli být šťastnější, kdyby se chovali jako pejskové. Není to úžasná myšlenka?