Dneska jsme byli v lese, celá naše stávající smečka. Naštěstí tam, kde mí páníčkové žijí, ještě nějaký les existuje.

My zvířátka to tam milujeme. A mrzí nás, když stále častěji vidíme, co s naší planetou děláte. Myslíme si, že vy lidé jste se přírodě moc nepovedli. Jste jak z té pohádky o Otesánkovi. Musíte mít tolik věcí, že jednou sníte i naši matku Zemi.

A pak zahynete. Nebudeme mít žádné páníčky. Bude nám nejdřív smutno. Pak si ale zvykneme a budeme žít znovu jako vlci. A budeme učit své děti a jejich děti, aby si z přírody brali jen to, co nutně potřebují. Jinak, že bychom dopadli jako ti dvounozí tvorové, kteří tu kdysi s námi pobývali a starali se o nás.

---

Chcete dostávat upozornění na nové příspěvky? Vyžádejte si ZDE.

Tolik jsem toho v poslední době zažila. Ale nemůžu přinutit toho lenocha páníčka, aby mé zážitky zapisoval a zveřejnil na internetu. Páníčkové jsou totiž zaneprázdněni, protože tu mají svá lidská štěňata na babahotelu.

Musím vysvětlit mým zahraničním přátelům co to je babahotel. To je, když si vnoučata přijedou k babičce odpočinout od svých povinností a páníčkové jsou pak jejich pokojské, komorníci, kuchařky, baviči a zásobovači.

Páníček mi vysvětlil, že se ve škole dětem rozmnožila něco jako malinká zvířátka a tak do ní nemohou chodit. Nevím proč to je takový problém. My pejskové když máme blechy, tak nám něco nakapou na krk a je to. Já jsem ale popravdě ráda, že jim místo kapání za krk zavřeli školu. Protože k nám mohli přijet a já tu mám fakt velkou smečku.

A teď vám povím něco, čemu nebudete chtít uvěřit: chtěli mě krmit broukama! Páníček objednal granule z hmyzu od slovutného výrobce psí stravy. Říkal, že to je velmi ekologické, protože není úplně správné, aby kvůli našim mazlíčkům umírala jiná zvířata. Brouci jsou sice také zvířata, ale protože jsou malí, tak se nad tím prý dá zamhouřit oko.

Už když nesl misku, tak jsem tušila zádrhel. Tvářil se totiž jak když se pánička chystá rozbalit jeho vánoční dárek. Já však se vyjádřila jasně a stručně: ani náhodou! Jsem snad pavouk, abych jedla hmyz? Vylízala jsem paštiku, granulí jsem se ani nedotkla a pak hlučně strkala misku přes celou jídelnu, aby mu došlo, co si o jeho experimentech myslím.

Ještě štěstí, že máme páníčku. Páníčky totiž na rozdíl od někoho mají rozum a vůbec nechápu, co by si bez nich páníčkové počali. Slyšela jsem, jak mu říká, že nikdy nepochopí, co pořád s těma granulema blbne. A že kdyby místo granulí, které stejně nikdy jíst nebudu, kupoval akcie, tak už z nás jsou milionáři.

Lidé mívají ve svých domech speciální místnost na mytí. Jsou v ní různě velké díry a do nich teče voda. V nejmenší z nich si páníčkové myjí ruce. Do té větší mě někdy strkají, když přijdeme z venku a pouští na mě vodu. Páníčka z nějakého důvodu nemá ráda bláto v obýváku. Moje prababička vlčice se koupala, jen když musela výjimečně při lovu přeplavat řeku. Nedivím se, že mezi lidmi řádí ten virus, když jsou tak cimprlich a pořád se myjí. Kdyby se čas od času vyváleli v bahně a nechali si ho na sobě až do postele, tak by určitě byli odolnější.

Do té největší díry s vodou lezou páníčkové celí. A někdy dokonce oba dva najednou. To si tam pak vezmou láhev s červeným pitím a olivy. Sedí po krk ve vodě, popíjejí a klábosí. Bývá to vzácná příležitost slyšet i páníčka. Protože ten se rozmluví většinou až po skleničce toho červeného nápoje. Já se nejdřív opřu předními tlapkami o okraj té vany, abych na vlastní oči viděla, jak jsou páníčkové namočení ve vodě. Za chvíli na tom už ale není nic zajímavého, tak si lehnu na zem a poslouchám.

Oni si lidé myslí, že my jejich řeči nerozumíme. Ale to se velmi mýlí. My totiž slovům rozumět nemusíme, protože přímo čteme myšlenky. No tak jsem tam na té podlaze v koupelně zaslechla něco nehorázného: páníčkové si pořídí štěně! Jak si to představují!? To jako, že mi zabere půlku pelíšku? A bude mi jíst polovinu z mé misky? A sebere mi půlku páníčků? V množírně jsem nikoho neměla a teď mám dva páníčky jen pro sebe. S žádným malým rozmazlencem se o ně dělit nebudu. A nebudu!!!

Kdybych byla člověk, tak bych ukrutně žárlila. Tvářila bych se ukřivděně. A dělala bych, že jsem nemocná. Prostě bych v nich vyvolala strašlivé pocity viny. A možná bych si také sbalila kufry a vzlykajíc křičela na celý dům, že odcházím k mamince. Anebo k Rexovi, kterého znám z parku, a který na rozdíl od někoho umí docenit mé kvality.

Naštěstí ale člověk nejsem. Tak si to prostě jen s tím prckem pěkně zostra vyříkám, kdo je tady pánem. A bude to vlastně fajn, protože si spolu budeme moc hrát a provádět společně páníčkům lumpárny. Vlastně se na něj už těším.