My pejskové vnímáme realitu jinak, než vy lidé. Abych byla přesnější, tak než dospělí lidé. Malé děti ještě mají schopnost poznávat svět v celé jeho šíři, podobně jako my.

Je ale asi marné vám, dospělákům to vysvětlovat. Protože vy věříte jen tomu, co vidíte očima, na co si můžete sáhnout rukama a co můžete koupit za vaše peníze.

Skutečný svět je ale mnohem, mnohem pestřejší a širší, než si myslíte. Sundejte si na chvilku ty klapky z vašich očí. Uvidíte opět v lese skřítky, víly a všechny ty roztodivné bytosti, které tam žijí. Uslyšíte, jak spolu hovoří stromy. Seznámíte se s duchy potůčků i skal. Dám tlapku na to, že pak budete radostnější. Podobně jako malé děti, nebo my, pejskové.

Než jsem se dostala ke svým páníčkům, tak jsem žila v množírně. Byla jsem tam zavřená s mnoha dalšími pejsky a vůbec jsme nechodili ven. Byly to ale jen čtyři roky. Teď jsem venku každou chvilku. Všechno nyní doženu. Co to jsou čtyři roky proti zbytku mého života?

Zpočátku jsem se světa tam venku bála. Ale teď už to je velké dobrodružství. A jen tak něco mě nepoleká. Vždycky se těším, když se páníčkové začnou oblékat.

Spoustu věcí lidského světa jsem již pochopila. Jednomu ale nerozumím. Proč někteří lidé nechodí ven, když je nikdo nedrží v množírně?

A vůbec, proč lidé nedělají to, co mají rádi? Na co čekají? Život přináší zvraty. A to, co je dnes pro nás samozřejmé, už zítra nemusí být. My pejskové děláme vždy to nejlepší, co v daném momentě udělat můžeme a co nám přinese největší možnou radost. Na nic nečekáme. Uděláme hned to, co považujeme za správné. A proto nikdy neuvidíte pejska s hlavou v packách, jak lituje, že něco v životě propásl.

Můj páníček mi říkal, že by se měli lidé od pejsků učit. A že bychom mohli založit školu. A v ní bych já, Chica de Tulear, přednášela lidem, jak by mohli být šťastnější, kdyby se chovali jako pejskové. Není to úžasná myšlenka?

V sobotu jsem zažila s páníčky velké dobrodružství. Bylo hezké počasí, tak jsme vyrazili do skal. Tam, kde teď žiji, jsou překrásné skalní masivy. Ráda se tam s páníčky procházím. Jsem vždy na vodítku, protože páníčkové mají strach, abych z vysoké skály nespadla. Jako kdyby nevěděli, že mám instinkt. Ale to víte, páni tvorstva – myslí si, že všechno znají nejlíp.

Ten den je u nás v Čechách podivný svátek. Někteří lidé se přestrojí za svatého Mikuláše, anděla a čerta. A straší potom děti. Já to ještě nikdy nezažila, protože do množírny nikdy žádný Mikuláš nepřišel. Asi bych to nepoznala ani letos, protože k páníčkům Mikuláš také nechodí.

Co čert ale nechtěl, potkali jsme jednoho Mikuláše v těch skalách. Neměl ani anděla, ani čerta a lezl po čtyřech. Měl s sebou jen malého pejska a ten chudák vyl strachy. Bylo mi toho voříška líto, nechtěla bych takového páníčka. Ještě že ten můj si dává jen dvě deci červeného. No, někdy dvakrát dvě deci. A po čtyřech lezte, jen když si hraje se mnou, nebo s vnoučaty.

Ten pejsek tam vyl proto, že byl na jedné skále a jeho opilý páníček v ušmudlaném a potrhaném bílém hábitu a vysokou čepicí se plazil po vrcholku jiné skály. A mezi nimi byla propast hluboká jak mnohapatrový dům. Pejskovi jeho instinkt napověděl, že skočit za tím svým nezodpovědným páníčkem by bylo nebezpečné. A tak aspoň hlasitě volal pomoc. My pejskové máme, na rozdíl od některých lidí, rozum.

Nebudu vám radši popisovat, jak tu zuboženou postavu páníčkové dostali zpátky přes propast, protože to bylo nebezpečné. Použili k tomu i moje vodítko. Viděla jsem tak všechno z blízka, protože mě páníček musel držet v jedné ruce a druhou tahali s páničkou to strašidlo. Tomu při tom spadla do té hluboké díry jeho mikulášská hůl i taková placatá láhev, která se ještě za letu rozbila, jak narážela do skály. Bylo v ní asi něco hodně vzácného, protože z té ztráty vypadal dost nešťastně a vykřikoval nějaká zaklínadla. My se ale společně s jeho pejskem radovali, že nedopadl stejně jak ta jeho láhev.

• 

• 

• 

• 

Za čtyři roky svého života jsem nepoznala nic jiného než kotce psí množírny. Myslela jsem si, že jediným smyslem života je mít každých šest měsíců štěňata. A i ta mi záhy vzali a prodali lidem, kterým vůbec nezáleželo na tom, odkud pochází.

Teď vidím, jak jsem se mýlila. Život má mnohem hlubší smysl. Jsme tu proto, abychom dělali radost všem, kteří jsou kolem nás. V mém případě zejména páníčkům a jejich smečce. Protože všechny bytosti jsou přece nejšťastnější, když můžou udělat někomu radost.

Páníček mi vyprávěl, že spousta lidí je na tom podobně, jak pejskové z množírny. Jejich život je prázdný. Skutečný smysl života nevidí. Myslí si, že jejich posláním je jen vydělávání peněz, nakupování věcí a placení složenek.

Netuší, že tam někde za zdí jejich mentálního vězení existuje svět, ve kterém život smysl má. Je mi jich líto. Ale já se takovým lidem nedivím. V množírně jsem také neměla ponětí o světě tam venku.

• 

• 

• 

•