Jmenuji se Chica de Tulear a pocházím ze vznešeného psího rodu Coton de Tulear. Příběh, který vám budu vyprávět, má svůj počátek v době, kdy jsem ještě žádné jméno neměla a žila spolu s mnoha dalšími pejsky ve psím vězení. Tomu žaláři se říká množírna a nebyla jsem tam proto, že bych něco provedla. V tomto nevlídném místě žijí pejskové jen proto, aby měli štěňata. Ta pak jejich věznitelé prodávají lidem, kteří chtějí ušetřit pár peněz za štěňátko s průkazem původu.
V množírně jsme nejen neměli žádná jména, ale nikdo s námi ani nechodil ven, neuměla jsem proto chodit na vodítku a dokonce ani ze schodů. O hračkách, které mají jiní pejsci, se nám mohlo jen zdát. Byli jsme tam většinu dne zavření v nějaké boudě, tak jsme se ani nemohli naučit čůrat a bobkovat venku. Neznala jsem nic jiného než ostatní pejsky z množírny, tak jsem se pak bála lidí, jiných psů, aut a všech těch věcí a zvuků, se kterými se běžně setkáváte v tom světě venku.
V mých čtyřech letech se ale schylovalo k tomu, že se vše změní. V určitém bodě časoprostoru se přihodily dvě události, jejichž načasování určilo můj další osud. První z nich byla velmi smutná a udála se pár týdnů před tím, než byla naše množírna osvobozena. Mým budoucím páníčkům nečekaně umřel jejich pejsek Pippin de Tulear (byl také z našeho vznešeného rodu Coton de Tulear). Páníčkové z toho byli moc smutní, asi tak jako je zarmoucený každý, komu odejde milovaný pejsek. A právě v této pro ně smutné době se dozvěděli o té druhé události, kterou bylo osvobození naší množírny.
Páníčkové neváhali, jednoho z nás si zamluvili a přijeli se podívat. A tak jsem je poprvé uviděla. Když se objevili, tak všichni ostatní pejskové běhali kolem nich a předváděli se. Já však stála stranou a pozorovala. Páníček si mě všiml, ukázal na mě a řekl, že by rád tu s tím otočeným uchem. Drzoun, zrovna náhodou jsem si uši nenarovnala. A oni mu řekli, že to je právě ta čtyřletá (taky to byla pěkná drzost bavit se o věku dámy, v mých letech se ale kvůli tomu ještě neurážíme), kterou měli zamluvenou.
Tak si mě naložili do auta, stala jsem se jejich Chicou de Tulear a současně jsem začala psát tento blog, protože moji páníčkové jsou legrační tvorové a naše příběhy si nemůžu nechat jen pro sebe.
Pokud tě moje příběhy a fotky zajímají, tak si zaregistruj oznámení nových příspěvků. Můžeš mě také sledovat na Facebooku a Instagramu.