My pejskové moc nepřemýšlíme o tom, co bylo a co bude. Celý život se pro nás odehrává v přítomném okamžiku. To ale nic nemění na tom, že právě dneska to je rok, kdy jsem byla zavřená s dalšími cotonky v tmavé stodole. A byla jsem neskutečně vystrašená.

Byla sobota. A my slyšeli přijet k té stodole auto. Lidé, kterým to místo patřilo, otevřeli vrata a pustili nás na dvůr. Chvíli trvalo, než si naše oči zvykly na světlo. Venku stáli dva další lidé s obojkem a vodítkem v ruce. Všichni jsme vyběhli ven a ostatní pejskové hned běželi k těm lidem. Já byla opatrná a postávala vzadu. Jednak se nikdy nikam nehrnu. A jednak mi ti potenciální páníčkové připadali tak trochu praštění.

Pak ale páníček ukázal na mě. Domácí mě pevně chytili. V rukavicích, abych je nepokousala. A dali mě k těm podivným páníčkům do auta. Hodně jsem se tehdy bála. To jsem ještě netušila, že tím okamžikem bude v mém životě všechno jinak.

Nemyslete si, že to byl u páníčků zpočátku nějaký med. Bylo tam tolik nových věcí, z kterých jsem měla strach. Trápili mě koupáním, česáním, stříháním drápků a čištěním zubů, uší a očí. V jejich domě byly schody, které jsem nikdy před tím neviděla a neuměla jsem po nich chodit. Nutili mě chodit ven na vodítku. Potkávali jsme tam jiné lidi a psy. A tam bylo tolik neznámých pachů a věcí, které mohly být nebezpečné. A představte si, že mi zakazovali v jejich domě čůrat a dělat bobky.

Já jsem ale holka učenlivá a všimla jsem si, že tím dělám páníčků radost. A pro nás pejsky není většího štěstí, než dělat páníčkům radost. Tak ze mě byl za pár týdnů úplně jiný pejsek. Do ničeho se sice nehrnu, ale když si stoupnu za páníčka, tak se ničeho nebojím. Sice jsem ještě neviděla, že by někoho pokousal. Jsem ji ale jistá, že kdyby, tak že by to s tím pokousaným hodně špatně dopadlo. A to mi dává jistotu. My pejskové nejvíc ze všeho potřebujeme jistotu, že nás páníčkové mají rádi a za každé situace nás ochrání.