Když začnou páníčkové pobíhat sem a tam, přenášejí tašky a hledají různé papíry, telefony a klíče, tak už vím, která bije. Pojedeme plechovou příšerou někam pryč. Tu jejich obludu na kolech si patrně nezamiluji nikdy, na výlety nicméně jezdím ráda.

Ale ouha, tentokrát mě nevzali. Odjeli sami. A pěkně mě tím naštvali. Když se vrátili, tak jsem cítila ve vzduchu takové zvláštní napětí. Oba se tvářili jak tajemný hrad v Karpatech a nábožně nesli cosi zabalené v dece.

Proboha, ono to je živé! A vypadá to, jak přerostlá myš. Začala jsem vrčet tak hlubokým hlasem, že by se za něj ani moje prababička vlčice nestyděla.

Položili to stvoření opatrně na zem a začali na něj šišlat. To už je fakt vrchol. Budu se muset urazit. Zalezu pod gauč a budu je nadosmrti ignorovat, nejméně tedy na dvě minuty a jedenáct vteřin.

Pak nás představili. Že prej Dino. Kdo může takový divný jméno vymyslet? A že prej taky cotonek. Tak ať se na něj dobře podívají! Půlka hlavy černá. Takhle, že vypadá cotonek? Co když z něj vyroste bernardýn? Já se těm páníčkům divím – jako bych jim já, Chica de Tulear nestačila.

Něco vám ale pošeptám: ten mrňous je docela fajn a už jsme se spolu domluvili, že budeme páníčkům vyvádět pěkné neplechy.

______________________________________________________________________________

Zaregistrujte se ZDE a žádný můj nový příběh vám neuteče.