Nikdy nepochopím, jak může lidstvo existovat tolik tisíciletí. Lidé jsou totiž tak nepraktičtí a špatně vybavení, že jejich přežití déle než 24 hodin je nutno považovat za zázrak.
Vezměte si třeba ten handicap, že nemají srst. Musí na sebe každé ráno navlékat nějaké nemožné hadry, aby se vůbec dožili večera a nezmrzli.
Neumí lovit, ani se živit v přírodě. Když se chystají na výlet, tak si ráno krájí zásoby, které strkají do vaků, a ty pak nosí celý den na zádech. Svým páníčkům musím nicméně připočíst k dobru, že tam přibalí i pamlsky a vodu pro mě.
Chodí jen po dvou nohách. Tímto směšným způsobem se samozřejmě nedá nikam pořádně doběhnout. Přepravují se proto ve smrdutých plechových krabicích na kolech, ze kterých mi je špatně.
Nemají celý mozek v hlavě. Trochu se bojím, že někteří tam možná nemají vůbec žádný. Podstatné části svého mozku mají umístěné v nejrůznějších krabičkách, které nosí při sobě. Do jedné takové krabičky napíší, kam chtějí jet a ona jim vydává rozkazy. “Po padesáti metrech odbočte doleva.” Lidé tyto příkazy externího mozku bezmezně poslouchají, aniž by za to dostali nějaký pamlsek.
No, řeknu vám, že jsem vždycky ráda, když jsme zpátky doma. Protože kdyby páníčkové nějakou tu svoji externí část ztratili, tak je asi budu muset odvést domů sama. A to by mohlo špatně dopadnout. Přiznám se, že po těch letech v množírně už také nemám takové instinkty, jako mívala moje prababička vlčice.
