Moji páníčkové se rádi dívají na hvězdy. Nedávno jsme dokonce pozorovali, jak jedna po druhé padají z oblohy na zem. Páníček mi vysvětlil že to, co vidíme padat nejsou hvězdy z oblohy. Ale jen kousky kamenů, které plují vesmírem, dokud se nepřiblíží k Zemi. Ta si je pak svojí gravitací přitáhne a kámen shoří při průletu zemskou atmosférou. Většinou ještě dříve, než dopadne až k nám dolů.

Pod letní noční oblohou páníčkové mlčí a je mi jasné, že přemýšlí o důležitých věcech. Vy lidé to nemáte jednoduché – sedíte si pod hvězdami a dopadá na vás tíha celé civilizace. Přemýšlíte, co bude, až nás planeta neuživí a co až vyhasne Slunce a dokonce co se stane s životem, až zanikne celý náš vesmír.

My pejskové to máme mnohem snazší. Sedíme pod hvězdami a jedinou důležitou věcí pro nás je skutečnost, že tu že tu sedí naši páníčkové s námi.

Ale kdybychom se trápili přemýšlením jako lidé, tak bych páníčkům vysvětlila, že nemusí mít obavy. Pokud se vy lidé nezabijete navzájem, tak se vždy na vše najde řešení. Až vám bude Země malá, tak osídlíte jistě další planety, pak další Galaxie a nakonec i jiné vesmíry. A pejsky si zaručeně všude vezmou sebou. Protože bez pejsků byl lidský život prázdný.

A kdyby snad lidé byli tolik chamtiví a hloupí že se navzájem zničí, tak se stanou nejchytřejšími bytostmi na Zemi pejskové. Vybudují svoji vlastní civilizaci, osídlí jiné planety galaxie a vesmíry. Prostě z budoucnosti není potřeba mít strach.