Zanedlouho tomu bude rok, co sem můj život prudce změnil. Ze špatných podmínek množírny jsem se dostala ke svým páníčkům. Většina lidí, kteří se o mém osudu dozvědí, tak mě litují. Zbytečně. Já si totiž myslím, že jsem měla v životě velké štěstí.

Dostala jsem příležitost na vlastní kůži prožít zkušenost, že i v tom špatném se dá nalézt něco pozitivního. I v množírně jsem měla chvíle, kdy jsem byla šťastná. Třeba, když na mě zbylo jídlo, nebo když jsem si našla ve smečce kamarády. Nečekala jsem se svým štěstím na to, až se dostanu pryč. To bych se ho také nemusela dočkat nikdy.

Oceňuji, že jsem poznala jak špatné, tak dobré. Dokážu teď vidět rozdíly. Vážím si toho, co mám. Ne jako někteří rozmazlení pejskové, kteří mají vše myslitelné a stále jim to ke štěstí nestačí.

Lidé to mají mnohdy jiné. Často hledají štěstí tam, kde jej nalézt nemůžou. A ono se přitom nachází hned vedle nich. Ale oni ho nevidí. Pořád čekají, až se stane něco, co bude důvodem k tomu opravdovému štěstí. Až dokončí školu. Až najdou dobrou práci. Až budou vydělávat dost peněz. Až dostaví dům. Až budou slavní. Až … A nakonec umřou, aniž by se toho svého štěstí dočkali.

A tak vám milí lidé radím: buďte jak my pejskové, žijte s tím co je a buďte s tím šťastní! Nezapomeňte, že pocit vlastního štěstí je jenom otázka naší volby. Konec konců jako všechny pocity. Nikomu a ničemu vnějšímu nesmíme dávat moc vládnout našimi pocity.