Psí a lidské štěstí

Zanedlouho tomu bude rok, co sem můj život prudce změnil. Ze špatných podmínek množírny jsem se dostala ke svým páníčkům. Většina lidí, kteří se o mém osudu dozvědí, tak mě litují. Zbytečně. Já si totiž myslím, že jsem měla v životě velké štěstí.

Dostala jsem příležitost na vlastní kůži prožít zkušenost, že i v tom špatném se dá nalézt něco pozitivního. I v množírně jsem měla chvíle, kdy jsem byla šťastná. Třeba, když na mě zbylo jídlo, nebo když jsem si našla ve smečce kamarády. Nečekala jsem se svým štěstím na to, až se dostanu pryč. To bych se ho také nemusela dočkat nikdy.

Oceňuji, že jsem poznala jak špatné, tak dobré. Dokážu teď vidět rozdíly. Vážím si toho, co mám. Ne jako někteří rozmazlení pejskové, kteří mají vše myslitelné a stále jim to ke štěstí nestačí.

Lidé to mají mnohdy jiné. Často hledají štěstí tam, kde jej nalézt nemůžou. A ono se přitom nachází hned vedle nich. Ale oni ho nevidí. Pořád čekají, až se stane něco, co bude důvodem k tomu opravdovému štěstí. Až dokončí školu. Až najdou dobrou práci. Až budou vydělávat dost peněz. Až dostaví dům. Až budou slavní. Až … A nakonec umřou, aniž by se toho svého štěstí dočkali.

A tak vám milí lidé radím: buďte jak my pejskové, žijte s tím co je a buďte s tím šťastní! Nezapomeňte, že pocit vlastního štěstí je jenom otázka naší volby. Konec konců jako všechny pocity. Nikomu a ničemu vnějšímu nesmíme dávat moc vládnout našimi pocity.

Operovali mě

U veterináře jsem už byla tolikrát, že se ho už vůbec nebojím. Tentokrát to ale bylo jiné. Páníček mě tam nechal a odešel. A tvářil se tak nějak vážně. Obávala jsem se chvilinku, že si pro mě třeba už nikdy nepřijde. A já skončím zase v nějaké množírně. Tahle myšlenka naštěstí rychle zmizela. Protože vím, že páníček se vždycky vrátí.

Dostala jsem injekci a všechny myšlenky odpluly. Usnula jsem. Když jsem se probudila, tak jsem byla zabalená v jakémsi válci. Páníček tam už čekal a tvářil se veseleji, než když mě opouštěl.

Opatrně mě odnesl do auta a jeli jsme domů. Byla jsem ještě docela ospalá, ale když jsem uviděla páníčku a Dina, tak jsem začala pobíhat a vyskakovat, jak to my pejskové děláme. Páníčkové vytřeštili oči a křičeli “Pomalu!” a “Neskákej!”. Jako bych sama nevěděla nejlíp co dělat.

Páníček mi pak vysvětlil, že mě operovali, abych už neměla další štěňata, protože za svého života v množírně jsem jich už měla dost. A že teď mám zašité bříško a proto nesmím skákat. A že to mé spaní v ordinaci nebyl obyčejný spánek, ale narkóza. A že páníčkové měli strach, abych se z té anestézie probudila a neumřela jim.

Kdybych mohla, tak bych páníčkům vysvětlila, že my pejskové se smrti nebojíme. Dokud jsme ještě neumřeli, tak žijeme naplno, jak to jen jde. A až jednou umřeme, tak prostě budeme někde jinde. Tak proč o tím celý život trápit?

Lidé často tolik přemýšlejí o tom, že jednou umřou a nemají pak pro samé to uvažování ani čas žít. Dokážu pochopit, že někteří lidé nevěří na nějakou formu existence po smrti. Ale proč nežijí ani před tím než umřou, tomu opravdu nerozumím.