Páníčkové teď připravují jídlo do dvou misek. Ta větší je pro mě a menší pro Dina. Já v ní mám svoje oblíbené granule smíchané se šťavnatou taštičkou. Dino pak svoje granule pro štěňata, zvlhčené a také ochucené špetkou masové taštičky.

Ani jednoho z nás však vlastní miska nezajímá. Co v ní má ale ten druhý, nás oproti tomu hypnotizuje. A nebýt toho, že páníček stojí mezi námi, tak se vrhneme na jídlo toho druhého.

Páníček nad tím kroutí hlavou. Za těch pár tisíc let, co žijeme s člověkem, jsme se prý naučili od lidí i to špatné. Jako třeba závist. Lidé často baží po tom, co má jejich soused. Závidí si a vrhají se po miskách těch druhých. Naivně si myslí, že to jsou věci jejich sousedů, které jim přinesou štěstí. Naši předkové vlci prý takoví nebyli, žili ve smečkách, kde jeden podporoval druhého. A zájem smečky byl přirozeně nadřazen zájmu jednotlivce.

Trochu jsem se zastyděla a dala si předsevzetí, že začnu meditovat, vrátím se k přírodě, nebudu otrokem svého ega a rozdělím se bez řečí o své granule s Dinem i svými páníčky. Budu tak jak moje prababička vlčice a určitě tím udělám páníčkovi radost.