Mí páníčkové v sobě objevili novou odbornost. Stali se z nich nutriční terapeuti šelem psovitých s výzkumnou specializací na plemeno Coton de Tulear.

DPDéčko jim přivezlo krabici plnou konzerv a malých sáčků s granulemi. Na svůj výzkum si založili písemný záznam. Každý den mi nasypou do misky granule z jednoho z těch sáčků a zapíšou do záznamu. Pak mě pozorují a tváří se u toho jak experimentátoři v CERNu těsně před objevením Higgsova bosonu.

A já nic. Strkám do misky sem a tam. Při jejich člověčí inteligenci jim snad dojde, že mi do misky zapomněli dát paštiku. Lidé ale reagují neskutečně zpomaleně. Nechápu jak s tak dlouhým vedením mohli vybudovat civilizaci. Naštěstí nakonec pochopí. Zapíšou něco do svých záznamů transdisciplinární explorace a rozmíchají mi do granulí konzervu.

S výcvikem lidí to máme my psi opravdu těžké. Pozitivní nicméně je, že sice chápou pomalu, ale nakonec výcvikového cíle dosáhnu. Pochopili, že samotné granule jíst nebudu, že se musí smíchat s konzervou. Nevím jestli svým aplikovaným výzkumem potěší výrobce psí stravy. Vyplynulo z něho totiž, že vůbec nezáleží na tom o jaké granule a o jakou konzervu se jedná.

• 

• 

• 

Nikdy nepochopím, jak může lidstvo existovat tolik tisíciletí. Lidé jsou totiž tak nepraktičtí a špatně vybavení, že jejich přežití déle než 24 hodin je nutno považovat za zázrak.

Vezměte si třeba ten handicap, že nemají srst. Musí na sebe každé ráno navlékat nějaké nemožné hadry, aby se vůbec dožili večera a nezmrzli.

Neumí lovit, ani se živit v přírodě. Když se chystají na výlet, tak si ráno krájí zásoby, které strkají do vaků, a ty pak nosí celý den na zádech. Svým páníčkům musím nicméně připočíst k dobru, že tam přibalí i pamlsky a vodu pro mě.

Chodí jen po dvou nohách. Tímto směšným způsobem se samozřejmě nedá nikam pořádně doběhnout. Přepravují se proto ve smrdutých plechových krabicích na kolech, ze kterých mi je špatně.

Nemají celý mozek v hlavě. Trochu se bojím, že někteří tam možná nemají vůbec žádný. Podstatné části svého mozku mají umístěné v nejrůznějších krabičkách, které nosí při sobě. Do jedné takové krabičky napíší, kam chtějí jet a ona jim vydává rozkazy. “Po padesáti metrech odbočte doleva.” Lidé tyto příkazy externího mozku bezmezně poslouchají, aniž by za to dostali nějaký pamlsek.

No, řeknu vám, že jsem vždycky ráda, když jsme zpátky doma. Protože kdyby páníčkové nějakou tu svoji externí část ztratili, tak je asi budu muset odvést domů sama. A to by mohlo špatně dopadnout. Přiznám se, že po těch letech v množírně už také nemám takové instinkty, jako mívala moje prababička vlčice.

• 

• 

• 

• 

Lidé jsou velmi predikovatelní. A ještě se tomu diví. Když páníčka říká páníčkovi “no jen se podívej, ona to už ví, že někam jedem”, tak má na mysli telepatii, třetí oko a paralelní vesmíry. Nechci tvrdit, že my pejskové nevyužíváme telepatii, třetí oko a neumíme se pohybovat v paralelních realitách. Ale k tomu, abych poznala, že jedem na výlet nepotřebuji kvantovou mechaniku, ani teorii superstrun. Stačí mi, když jedním zlehka pootevřeným okem vidím ze svého pelíšku, jak balí batoh.

• 

• 

• 

• 

Nevím jak u vás, ale my tady v centru Evropy máme ideální počasí k tomu, abychom celý den nevylezli z pelechu. Říkáme tomu dušičkové počasí.

Přestože se v každém počasí ráda proběhnu, tak nevylézt celý den z pelíšku by mi čas od času vůbec nevadilo. Ani páníčkovi.  Ale páníčka, ta tomu říká lenost. A tu si patrně člověk nemůže z nějakého, mně neznámého důvodu, dovolit.

My pejskové pojem lenost neznáme. Děláme to, co je zrovna zapotřebí a co nás baví. Když jsme hladoví, tak je čas vydat energii při lovu. A pokud jsme najedení a v bezpečí, tak kam se honit?

Lidé to dříve také tak měli, ale teď jsou povětšinou asi nějak porouchaní. Pořád se za něčím nesmyslně ženou. Někdy si myslím, že nikdy nemají dost. A nic se jim nezavděčí. Tu si stěžují si na to, že nic nestíhají. A tu zase, že není co dělat. Ani to počasí jim není nikdy vhod – buď je moc zima, nebo moc horko, strašně sucho, nebo stále prší. Stále naříkají. Má praprababička vlčice říkala, že každé počasí je k něčemu dobré a komu se nezavděčí počasí, tak tomu se nedokáže zavděčit ani život. Já osobně miluji pobíhat venku i v dušičkovém počasí, stejně jako to, čemu páníčka říká lenost.

• 

• 

• 

•