Výpravy mimo bezpečí našeho domu a zahrady jsou vždy vzrušující. Platí to obzvlášť, když jsme na dovolené. Chodíme tu neznámými místy a naše fantazie běží naplno v očekávání nejrůznějších nebezpečí, která tam na nás mohou číhat.

Já se obvykle držím co nejblíže páníčka. On je veliký, a kdyby na nás něco zaútočilo, tak by mě ochránil. Dino si ale hraje na hrdinu. Okukuje neznámé objekty a temně na ně vrčí. Za tmy začíná pro jistotu se svým koncertem hned, jakmile vylezeme ze dveří.

Stejně tak včera, když šel s námi páníček na poslední večerní venčení. Vykračovali jsme si ulicí podél našeho penzionu, kde takto pozdě v noci už takřka nic nejezdí.

Rutinu naší procházky však náhle narušilo něco úplně jiného, než auto. Prostředkem silnice se pohybovalo zvíře. Bylo sice jen o něco větší než my, ale vypadalo velmi zákeřně. Ploché, jakoby přikrčené k zemi. Nebyla vidět hlava, ocas, ani nohy.

Neznámý tvor se pohyboval zmateně všemi směry. Podnikal i náhlé výpady proti nám. Moc bych nedala za to, zda se chystá na nás zaútočit.

I Dino se raději držel v bezpečné vzdálenosti a z jeho drobného hrudníku vycházely tak hluboké zvuky, že by se za ně nemusel stydět ani bernardýn.

Netrvalo dlouho a moje obavy se potvrdily. Zvíře se rozeběhlo proti nám a začalo při tom vydávat zlověstné zvuky. Páníčka to nechalo kupodivu klidným. Zato my Dinem přešli do protiútoku a začali nočním městečkem štěkat jako o život.

Okna okolních domků se začala rozsvěcovat. Z jednoho stavení vyběhl člověk a začal něco na páníčka gestikulovat a vysvětlovat italsky. Běžel za tím zvířetem, chytil ho a ono okamžitě strnulo. Nehybné si ho pak odnesl v náručí domů.

Páníček se usmíval a vysvětlil nám, že tomu pánovi odnaproti utekla ze zahrady robotická sekačka na trávu.