Moji páníčkové se rádi dívají na hvězdy. Nedávno jsme dokonce pozorovali, jak jedna po druhé padají z oblohy na zem. Páníček mi vysvětlil že to, co vidíme padat nejsou hvězdy z oblohy. Ale jen kousky kamenů, které plují vesmírem, dokud se nepřiblíží k Zemi. Ta si je pak svojí gravitací přitáhne a kámen shoří při průletu zemskou atmosférou. Většinou ještě dříve, než dopadne až k nám dolů.

Pod letní noční oblohou páníčkové mlčí a je mi jasné, že přemýšlí o důležitých věcech. Vy lidé to nemáte jednoduché – sedíte si pod hvězdami a dopadá na vás tíha celé civilizace. Přemýšlíte, co bude, až nás planeta neuživí a co až vyhasne Slunce a dokonce co se stane s životem, až zanikne celý náš vesmír.

My pejskové to máme mnohem snazší. Sedíme pod hvězdami a jedinou důležitou věcí pro nás je skutečnost, že tu že tu sedí naši páníčkové s námi.

Ale kdybychom se trápili přemýšlením jako lidé, tak bych páníčkům vysvětlila, že nemusí mít obavy. Pokud se vy lidé nezabijete navzájem, tak se vždy na vše najde řešení. Až vám bude Země malá, tak osídlíte jistě další planety, pak další Galaxie a nakonec i jiné vesmíry. A pejsky si zaručeně všude vezmou sebou. Protože bez pejsků byl lidský život prázdný.

A kdyby snad lidé byli tolik chamtiví a hloupí že se navzájem zničí, tak se stanou nejchytřejšími bytostmi na Zemi pejskové. Vybudují svoji vlastní civilizaci, osídlí jiné planety galaxie a vesmíry. Prostě z budoucnosti není potřeba mít strach.

Čtyři roky v množírně mně známý svět ohraničovaly čtyři stěny kůlny, v které nás věznili. Nikdy jsem nedostala příležitost vidět prostor venku.

Nebyla to pěkná zkušenost. Ale jak se říká „vše špatné je k něčemu dobré“. Dnes se na svoji minulost nezlobím. Protože na rozdíl od některých rozmazlených pejsků díky ní jen žasnu, jaký je svět krásný.

Se svými páníčky jsem za uplynulý rok viděla mnoho divů světa. Jako jsou louky, pole, lesy i městské parky. Poznala jsem i potoky, jezera, rybníky a řeky.

Pravda, ještě jsem neviděla moře. Ale páníček mi slíbil, že i tuto nekonečnou vodní plochu se slanou vodou a vlnami dříve či později zažiji.

Dneska jsme s páníčky a Dinem poznávali skály. Ve skalách to je plné zajímavých pachů a zákoutí. Skály jsou plné dobrodružství. Prostě úžasné. Celý svět vně množírny je kouzelný. Kdo nebyl nikdy vězněný, tak snad ani nemůže docenit, jak nesmírné štěstí je v tomto světě žít.

My pejskové moc nepřemýšlíme o tom, co bylo a co bude. Celý život se pro nás odehrává v přítomném okamžiku. To ale nic nemění na tom, že právě dneska to je rok, kdy jsem byla zavřená s dalšími cotonky v tmavé stodole. A byla jsem neskutečně vystrašená.

Byla sobota. A my slyšeli přijet k té stodole auto. Lidé, kterým to místo patřilo, otevřeli vrata a pustili nás na dvůr. Chvíli trvalo, než si naše oči zvykly na světlo. Venku stáli dva další lidé s obojkem a vodítkem v ruce. Všichni jsme vyběhli ven a ostatní pejskové hned běželi k těm lidem. Já byla opatrná a postávala vzadu. Jednak se nikdy nikam nehrnu. A jednak mi ti potenciální páníčkové připadali tak trochu praštění.

Pak ale páníček ukázal na mě. Domácí mě pevně chytili. V rukavicích, abych je nepokousala. A dali mě k těm podivným páníčkům do auta. Hodně jsem se tehdy bála. To jsem ještě netušila, že tím okamžikem bude v mém životě všechno jinak.

Nemyslete si, že to byl u páníčků zpočátku nějaký med. Bylo tam tolik nových věcí, z kterých jsem měla strach. Trápili mě koupáním, česáním, stříháním drápků a čištěním zubů, uší a očí. V jejich domě byly schody, které jsem nikdy před tím neviděla a neuměla jsem po nich chodit. Nutili mě chodit ven na vodítku. Potkávali jsme tam jiné lidi a psy. A tam bylo tolik neznámých pachů a věcí, které mohly být nebezpečné. A představte si, že mi zakazovali v jejich domě čůrat a dělat bobky.

Já jsem ale holka učenlivá a všimla jsem si, že tím dělám páníčků radost. A pro nás pejsky není většího štěstí, než dělat páníčkům radost. Tak ze mě byl za pár týdnů úplně jiný pejsek. Do ničeho se sice nehrnu, ale když si stoupnu za páníčka, tak se ničeho nebojím. Sice jsem ještě neviděla, že by někoho pokousal. Jsem ji ale jistá, že kdyby, tak že by to s tím pokousaným hodně špatně dopadlo. A to mi dává jistotu. My pejskové nejvíc ze všeho potřebujeme jistotu, že nás páníčkové mají rádi a za každé situace nás ochrání.