Naši páníčkové občas přechází do stavu hibernace. Sedí na gauči, nebo v křesle a upřeně zírají na předmět, který drží v ruce. Kdyby čas od času neotočili stránku, tak budu mít strach, že zkameněli.
Ta věc musí mít pro ně mimořádně vysokou hodnotu. Bude to jistě nějaká nevšední lahůdka. Nikdy jsem se ji ale neodvážila ochutnat. Nedalo mi nicméně spát, čím páníčkům tak učarovala.
Navedla jsem proto Dina: „Musíš to zkusit ochutnat. Bude to jistě něco, co jsme ještě nikdy nejedli.“ Počkali jsme, až páníčkové odejdou. Já dělala, že spím. Kdyby se náhodou páníčkové nečekaně vrátili, tak já, hodná Chica o ničem nevím. A Dino ty předměty stáhl ze stolku. A ochutnal. Chvíli kousal a tvářil se při tom hůř, než kdyby spolknul pavouka. Prý to není vůbec dobré. A když říká vůbec, tak myslí naprosto absolutně ani trochu.
Páníčkové jsou divná stvoření. Zbožňují předměty, které se nedají sníst.
Chico knížky se nejedí. Ale dobře si to zařídila že jsi navedla Dina. Jsi prostě chytrá ženská 💓
Děkuji. My holky z množírny se umíme o sebe postarat 😂
Ahoj Chico a Dino,
my, když byli malí, jsme taky všelico chutnali… třeba… kábl od antény, nebo nohu od židle, jooo a když nás nechali doma samotné, tak jsme se pomstili tím, že jsme ožužlávali roh schodu. No nic moc to nebylo, a tak jsme s tím přestali a raději jsme čekali na nějakou dobrútku. Teď už jsme starší, bylo nám sedm, a tak tyto vylomeniny už neděláme. Mějte se suprově, Vaši virtuální kamarádi Kylli a Kendy .
Milí Kylli a Kendy, jediné štěstí, že my pejskové se nemůžeme sami domlouvat na lumpárnách po internetu. Protože to bychom jim ten jejich páníčkovskej svět brzy zbořili 🙂