Páníček mi dneska slavnostně oznámil, že už více než pět set lidí dalo „To se mi líbí“ mé stránce www.facebook.com/happy.coton na fejsbuku. Říkal to s takovým nadšením, jak kdybychom tím zastavili slábnutí Golfského proudu.

Pochopila jsem, že lidé mají prapodivná měřítka pro to, co je podstatné a co je absolutně vedlejší. Pro nás pejsky je důležité, jestli se líbíme sami sobě. Víme, že když se líbíme sami sobě, tak se líbíme i našim páníčkům. Tak to ve psím světě funguje. Protože nejdůležitější jsme my a naše smečka. A jestli se líbíme ještě někomu dalšímu nám už je docela jedno. Není to náš problém, ale těch druhých.

Mám hypotézu, že vy lidé jste to měli také tak. Patrně do té doby, že jste si vymysleli fejsbuk a jeho lajky. Ale to jsem ještě nebyla na světě.

Měla jsem dneska toho tolik zajímavého, co jsem chtěla páníčkovi nadiktovat do svého blogu. Třeba, že u nás svítilo chvíli sluníčko a chvíli zase chumelilo. Nebo že Dino mi nedá chvíli pokoj. Nemluvě o tom, že rozkousal proutěný pelíšek. A taky kolik hovínek jsme dneska viděli na procházce.

Ale páníček řekl, že se z něho stává minimalista a i naše příspěvky budou tedy minimalistické. A protože sama neumím psát, tak ze mě asi bude také minimalista, přestože ani za mák nevím, co to znamená.

Naši páníčkové občas přechází do stavu hibernace. Sedí na gauči, nebo v křesle a upřeně zírají na předmět, který drží v ruce. Kdyby čas od času neotočili stránku, tak budu mít strach, že zkameněli.

Ta věc musí mít pro ně mimořádně vysokou hodnotu. Bude to jistě nějaká nevšední lahůdka. Nikdy jsem se ji ale neodvážila ochutnat. Nedalo mi nicméně spát, čím páníčkům tak učarovala.

Navedla jsem proto Dina: „Musíš to zkusit ochutnat. Bude to jistě něco, co jsme ještě nikdy nejedli.“ Počkali jsme, až páníčkové odejdou. Já dělala, že spím. Kdyby se náhodou páníčkové nečekaně vrátili, tak já, hodná Chica o ničem nevím. A Dino ty předměty stáhl ze stolku. A ochutnal. Chvíli kousal a tvářil se při tom hůř, než kdyby spolknul pavouka. Prý to není vůbec dobré. A když říká vůbec, tak myslí naprosto absolutně ani trochu.

Páníčkové jsou divná stvoření. Zbožňují předměty, které se nedají sníst.

Páníčkové teď připravují jídlo do dvou misek. Ta větší je pro mě a menší pro Dina. Já v ní mám svoje oblíbené granule smíchané se šťavnatou taštičkou. Dino pak svoje granule pro štěňata, zvlhčené a také ochucené špetkou masové taštičky.

Ani jednoho z nás však vlastní miska nezajímá. Co v ní má ale ten druhý, nás oproti tomu hypnotizuje. A nebýt toho, že páníček stojí mezi námi, tak se vrhneme na jídlo toho druhého.

Páníček nad tím kroutí hlavou. Za těch pár tisíc let, co žijeme s člověkem, jsme se prý naučili od lidí i to špatné. Jako třeba závist. Lidé často baží po tom, co má jejich soused. Závidí si a vrhají se po miskách těch druhých. Naivně si myslí, že to jsou věci jejich sousedů, které jim přinesou štěstí. Naši předkové vlci prý takoví nebyli, žili ve smečkách, kde jeden podporoval druhého. A zájem smečky byl přirozeně nadřazen zájmu jednotlivce.

Trochu jsem se zastyděla a dala si předsevzetí, že začnu meditovat, vrátím se k přírodě, nebudu otrokem svého ega a rozdělím se bez řečí o své granule s Dinem i svými páníčky. Budu tak jak moje prababička vlčice a určitě tím udělám páníčkovi radost.