V sobotu jsem zažila s páníčky velké dobrodružství. Bylo hezké počasí, tak jsme vyrazili do skal. Tam, kde teď žiji, jsou překrásné skalní masivy. Ráda se tam s páníčky procházím. Jsem vždy na vodítku, protože páníčkové mají strach, abych z vysoké skály nespadla. Jako kdyby nevěděli, že mám instinkt. Ale to víte, páni tvorstva – myslí si, že všechno znají nejlíp.

Ten den je u nás v Čechách podivný svátek. Někteří lidé se přestrojí za svatého Mikuláše, anděla a čerta. A straší potom děti. Já to ještě nikdy nezažila, protože do množírny nikdy žádný Mikuláš nepřišel. Asi bych to nepoznala ani letos, protože k páníčkům Mikuláš také nechodí.

Co čert ale nechtěl, potkali jsme jednoho Mikuláše v těch skalách. Neměl ani anděla, ani čerta a lezl po čtyřech. Měl s sebou jen malého pejska a ten chudák vyl strachy. Bylo mi toho voříška líto, nechtěla bych takového páníčka. Ještě že ten můj si dává jen dvě deci červeného. No, někdy dvakrát dvě deci. A po čtyřech lezte, jen když si hraje se mnou, nebo s vnoučaty.

Ten pejsek tam vyl proto, že byl na jedné skále a jeho opilý páníček v ušmudlaném a potrhaném bílém hábitu a vysokou čepicí se plazil po vrcholku jiné skály. A mezi nimi byla propast hluboká jak mnohapatrový dům. Pejskovi jeho instinkt napověděl, že skočit za tím svým nezodpovědným páníčkem by bylo nebezpečné. A tak aspoň hlasitě volal pomoc. My pejskové máme, na rozdíl od některých lidí, rozum.

Nebudu vám radši popisovat, jak tu zuboženou postavu páníčkové dostali zpátky přes propast, protože to bylo nebezpečné. Použili k tomu i moje vodítko. Viděla jsem tak všechno z blízka, protože mě páníček musel držet v jedné ruce a druhou tahali s páničkou to strašidlo. Tomu při tom spadla do té hluboké díry jeho mikulášská hůl i taková placatá láhev, která se ještě za letu rozbila, jak narážela do skály. Bylo v ní asi něco hodně vzácného, protože z té ztráty vypadal dost nešťastně a vykřikoval nějaká zaklínadla. My se ale společně s jeho pejskem radovali, že nedopadl stejně jak ta jeho láhev.

• 

• 

• 

•