Dnes bych vám chtěla trochu rozjasnit den a připomenout vám, proč lidé nás pejsky potřebují. 

No, za prvé, jsme tu pro vás vždycky, když se cítíte smutní nebo unavení. Naše skvělá nálada a nekonečná láska jsou jako lék na vaše starosti. 

Navíc, jsme tu pro vás, abychom vám pomohli zůstat aktivní a zdraví. Díky nám se přece musíte pravidelně procházet a hrát si s námi, což je skvělý způsob, jak si udržet kondici a dobrou náladu! 

A co víc, jsme tu pro vás jako společník a ochránce. S naším ostrým sluchem a vynikajícím čichem vás můžeme chránit před nebezpečím a být vaším nejlepším přítelem. 

Takže pamatujte, že i když jsem jen pes, jsem tu pro vás s tím nejdůležitějším, co potřebujete!

Dnes vám po delší době posílám pár fotek z našich dobrodružných cest, které jsme já Chica de Tulear spolu mým parťákem Dino de Tulear podnikli. Ano, ano, vím, že jsme oba plemene Coton de Tulear a na první pohled vypadáme jako roztomilé chlupaté plyšové hračky, ale nechte se mýlit! Jsme neohrožení cestovatelé a milujeme objevování nových míst se svými páníčky.

Proč to tedy děláme? No protože je to prostě neskutečně zábavné! Když se naše páníčkové začnou balit, tak víme, že nás čeká něco super. Milujeme to vzrušení, když nasedáme do auta a vyrážíme na nové dobrodružství. Ať už jedeme na hory, do lesa, k moři nebo do cizího města, vždycky je to pro nás vzrušující a plné nových vůní a zážitků.

A co je nejlepší na cestování? No přece ta spousta nových lidí, kteří nás obdivují a chtějí si s námi povídat. Jsem si jistá, že Dino by k tomu dodal, že je to také skvělá příležitost k tomu, jak nám všichni dávají pozornost a laskají nás. A to se nám samozřejmě neskutečně líbí!

A co ještě? No přece ta spousta nových míst k prozkoumání! Vždycky rádi zkoumáme nové parky, lesy a pláže. Ať už běháme po písku nebo čmucháme v lese, vždycky si to neskutečně užíváme.

A konečně – nedivte se, že já holka z množírny, která byla čtyři roky zavřená v temné boudě, dokážu ocenit poznávání nových míst.

Takže ano, milujeme cestování se svými páníčky. Je to pro nás nejen zábava, ale také skvělá příležitost k tomu, jak trávit čas s lidmi, které milujeme, a objevovat nové krásy tohoto světa. Takže pokud máte doma také čtyřnohého kamaráda, neváhejte ho brát s sebou na vaše dobrodružné výlety. Uvidíte, že to bude pro vás i pro něho skvělý zážitek!

1) Společnost a láska
Psi jsou známí pro svou oddanost a přátelský přístup k lidem. Jsou skvělými společníky a dokáží vytvořit hlubokou emocionální vazbu s lidmi. Poskytují nám lásku, důvěru a přítomnost, což může zlepšit naše duševní zdraví a celkovou pohodu.

2) Fyzická aktivita
Pečování o psa vyžaduje pravidelné procházky, běhání nebo hraní venku. Tímto způsobem psa motivujete k pohybu, a zároveň se sami dostanete k fyzické aktivitě. Pravidelná pohybová aktivita je prospěšná pro zdraví a může vést ke snížení rizika obezity a dalších zdravotních problémů.

3) Bezpečnost a ochrana
Psi jsou přirozeně ochranitelská zvířata a mohou působit jako vynikající strážci. Jejich schopnost upozornit na nebezpečí a jejich přítomnost může odstrašovat potenciální zloděje nebo vetřelce. Mnoho plemen psů má také skvělé instinkty k výcviku a ochraně, což může poskytnout pocit bezpečí.

4) Sociální interakce
Psi jsou společenská zvířata a jejich přítomnost může pomoci rozvíjet a posilovat sociální interakce s ostatními lidmi. Při procházkách nebo návštěvách psího parku můžete potkat další majitele psů, což může vést k novým přátelstvím a vzájemnému sdílení zájmů.

5) Výcvik a odpovědnost
Vlastnictví psa vyžaduje výcvik a zodpovědnost. Musíte se naučit, jak správně trénovat svého psa a poskytnout mu základní výchovu. To vám může pomoci rozvíjet dovednosti v oblasti komunikace, disciplíny a trpělivosti.

6) Terapeutické výhody
Psi mají prokazatelně terapeutické účinky na lidské zdraví. Interakce s psem může snižovat stres, zlepšovat náladu a snižovat pocit osamělosti. Existuje také oblast terapeutických psů, kde jsou vyškoleni k práci s lidmi s fyzickým nebo duševním postižením.

7) Výuka a zábava
Vlastnictví psa může být skvělou příležitostí pro výuku a zábavu. Můžete se učit o chování, potřebách a přírodě psů, což rozšiřuje vaše znalosti a zároveň přináší zábavu a radost. Psi jsou také nesmírně zábavní a mohou vás bavit svými vtipnými a nevypočitatelnými chováními.

Je důležité si uvědomit, že vlastnictví psa přináší také zodpovědnost a náklady na péči, výcvik, veterinární péči a další potřeby. Před rozhodnutím o vlastnictví psa je vhodné dobře zvážit všechny aspekty a být připraven poskytnout mu lásku, péči a pozornost, kterou potřebuje.

Výpravy mimo bezpečí našeho domu a zahrady jsou vždy vzrušující. Platí to obzvlášť, když jsme na dovolené. Chodíme tu neznámými místy a naše fantazie běží naplno v očekávání nejrůznějších nebezpečí, která tam na nás mohou číhat.

Já se obvykle držím co nejblíže páníčka. On je veliký, a kdyby na nás něco zaútočilo, tak by mě ochránil. Dino si ale hraje na hrdinu. Okukuje neznámé objekty a temně na ně vrčí. Za tmy začíná pro jistotu se svým koncertem hned, jakmile vylezeme ze dveří.

Stejně tak včera, když šel s námi páníček na poslední večerní venčení. Vykračovali jsme si ulicí podél našeho penzionu, kde takto pozdě v noci už takřka nic nejezdí.

Rutinu naší procházky však náhle narušilo něco úplně jiného, než auto. Prostředkem silnice se pohybovalo zvíře. Bylo sice jen o něco větší než my, ale vypadalo velmi zákeřně. Ploché, jakoby přikrčené k zemi. Nebyla vidět hlava, ocas, ani nohy.

Neznámý tvor se pohyboval zmateně všemi směry. Podnikal i náhlé výpady proti nám. Moc bych nedala za to, zda se chystá na nás zaútočit.

I Dino se raději držel v bezpečné vzdálenosti a z jeho drobného hrudníku vycházely tak hluboké zvuky, že by se za ně nemusel stydět ani bernardýn.

Netrvalo dlouho a moje obavy se potvrdily. Zvíře se rozeběhlo proti nám a začalo při tom vydávat zlověstné zvuky. Páníčka to nechalo kupodivu klidným. Zato my Dinem přešli do protiútoku a začali nočním městečkem štěkat jako o život.

Okna okolních domků se začala rozsvěcovat. Z jednoho stavení vyběhl člověk a začal něco na páníčka gestikulovat a vysvětlovat italsky. Běžel za tím zvířetem, chytil ho a ono okamžitě strnulo. Nehybné si ho pak odnesl v náručí domů.

Páníček se usmíval a vysvětlil nám, že tomu pánovi odnaproti utekla ze zahrady robotická sekačka na trávu.

Můj páníček měl narozeniny. My pejskové tento výraz neznáme, a protože jsem zvědavá holka, tak jsem chtěla vědět, co to znamená. Páníček mi vysvětlil, že to je den v kalendáři, kdy se člověk narodil. Tento den pak každoročně slaví jako narozeniny. Dokud neumře.

Ptala jsem se, jestli když umře, tak pak slaví umřeniny. Z výrazu páníčkovy tváře jsem pochopila, že v něm má otázka nevyvolala nadšení. Jednak proto, že přece nikdo neví, co slavíme, když opustíme tento svět. A jednak, ať si uvědomím, že to páníček pak musí přeložit do angličtiny. A ať mu tedy řeknu, jak přeloží umřeniny.

Položila jsem tedy inteligentnější otázku: “Čím je ten narozeninový den výjimečný?”. Páníček mi vysvětlil, že narozeninový den pro lidi je jako každý normální den pro pejsky. Prostě se snaží dělat všechno pro to, aby byli šťastní. To mě potěšilo, že my pejskové máme o 364 narozeninových dní v roce více, než vy lidé.

Můj páníček na svůj narozeninový den dostane pusu od páníčky a načnou si oblíbené Montepulciano. On už je vlastně skoro jako pes. Pusu od páníčky totiž dostane taky téměř každý den. A Montepulciano si také neodříká.

Páníček mi také vysvětlil, že lidé si dávají v tento den dárky. Ale ať se nestrachuji, že bych mu musela pořizovat nějaký dárek. Protože on není normální člověk. Žádné dárky totiž nepotřebuje, protože už všechno má. Zejména páníčku, mě a Dina.

A protože lidé to prý mají tak, že je jim hloupé nedávat dárky, tak páníček přijímá velké kameny do zahrady a sošky Buddhy. A pochopitelně dobré červené víno :).

Abych si dostatečně považovala lidského rodu, tak mi páníček ještě objasnil, že někteří lidé mají takovou paměť, že si pamatují, kdo jim kdy popřál k narozeninám. Dokážou i po letech ohodnotit člověka “Ten mi ani nezavolal k narozeninám”. Nemusím ale mít komplexy, všichni lidé na tom tak dobře nejsou. On sám si to nepamatuje.

Jste mi to ale podivná stvoření, vy lidé. Považujete se za pány tvorstva. Tvrdíte, že jako jediní v universu jste nositeli vědomí. Je mi nicméně s podivem, že něco tak výjimečného a vyspělého jako je člověk, se tak strašně bojí smrti. My pejskové se snažíme přežít za každých okolností. Uděláme pro to vše možné i nemožné. Ale když má přijít smrt, tak to respektujeme.

Náš postoj nejlépe vyjádřil Snoopy, když si mu prasátko stěžovalo, jak to je smutné, že jednoho dne zemřeme. „Spoustu jiných dní ale neumřeme!“ odvětil Snoopy.

My pejskové nežijeme celý život ve strachu, že jednou naše pozemská pouť skončí. Žijeme naplno. Nemarníme čas vyděláváním peněz a jejich následným utrácením. Ani vzájemným dokazováním, kdo z nás je nejlepší.

A zejména víme, že zrození není absolutní počátek a smrt není definitivní konec. Vše ve Vesmíru se pohybuje v cyklech. Proč by naše existence měla být výjimkou?

Můj páníček říká, že byste se měli od nás pejsků o životě i smrti učit. Ale většině z vás prý tomu brání vaše pýcha a domýšlivost.

Ještě nikdy jsem nezažila, aby páníčkové vstávali tak brzo, jako včera. Tomu času se snad ani nedalo říct ráno, to byla ještě noc. Dino hned vyskočil a radoval se. Poznal, že se bude dít něco neobvyklého. Já jsem také tušila, že někam pojedeme. Ale ani to mě nepřinutilo otevřít byť jedno oko.

A skutečně jsme někam jeli. Byla to dlouhá cesta. My s Dinem spali na zadních sedadlech, páníčka vepředu a páníček točil tím kulatým co má v autě před sebou.

Když jsme dorazili na místo, tak už sluníčko bylo zcela probuzené. Páníčka také. Na rozdíl od sluníčka to bylo ale tím, že si dala hodně velké kafe. Vystoupili jsme z auta a přišli do místnosti, kde kromě spousty lidí bylo snad sto cotonků. Připadala jsem si jak v množírně.

Páníček mi vysvětlil, že toto není množírna, ale výstava psů. Nechápala jsem, co zrovna tady děláme, protože to byla patrně výstava invalidních psů. Většina z nich totiž nechodila po svých, ale vozili se v jakýchsi kočárcích. Všichni byli načesaní a páchli jako letištní obchod s voňavkami.

Nikoho jsem ale nepokousala a docela se mi tam líbilo. Bylo to dáno i tím, že jsem tam neměla žádné povinnosti. Na rozdíl od Dina a páníčka. Ti to měli těžší. Na páníčka nalepili číslo a musel chodit s Dinem dokola. A nějaké dámy si je prohlížely a zjevně je pomlouvaly. A z těch klevet pak dělaly nějaký záznam do počítače, než nám Dina s páníčkem zase pustily zptátky.

Páníčkovi pak řekli, že se jim Dino moc nelíbí, protože je částečně černý. Páníček těm dámám řekl, že ony se mu také nelíbí. Naštěstí to neřekl nahlas, my pejskové ale rozumíme i nevysloveným myšlenkám.

Pozitivní bylo, že jsme pak už na té výstavě nemuseli na nic čekat a jeli na výlet. Užili jsme si krásný den.

Páníčkové řekli, že pro ně jsme ti nejlepší pejsci na světě a že na tom ani v nejmenším nic nemění to, co mají nějaké dámy zapsané v počítači.

Mají sice pravdu. Ale já se rozhodla, že to tak nenechám. Dina nikdo pro barvu jeho kůže diskriminovat nebude! Je to sice rozmazlenec, který nemá ani potuchy, co to je protloukat se životem jaký jsem zažila já. Ale je to NÁŠ rozmazlenec. A já za něj budu bojovat. Jako že se Chica jmenuji!

My pejskové milujeme všechna roční období. Je to dáno zejména tím, že na rozdíl od vás lidí žijeme přítomným okamžikem. Nemáme v hlavě samá „coby, kdyby“. Netrápíme se minulostí, je už přece za námi. A nestrachujeme se o budoucnost, ta ještě není. Máme radost z toho, co je právě teď.

Jaro má ale na naší polokouli výsadní postavení. Představuje nový začátek. První jarní den je bodem, ze kterého vše vzejde, a v kterém opět vše skončí. Je semínkem, z kterého rozkvete léto, uzraje podzim, aby se na zimu zase vše vrátilo do podoby spícího semínka.

Cyklus života je neúprosný, ale nádherně dokonalý.

Když se něco u nás doma chystá, tak my pejskové to doslova cítíme ve vzduchu. Tak jako minulou sobotu. V předsíni se začala hromadit zavazadla a nám bylo jasné, že někam pojedeme. Páníčkové se chystali spolu se svými vnoučaty na jarní prázdniny do hor. Při takové příležitosti se začneme samou radostí s Dinem pošťuchovat a honit po celém domě. Z legrace se u toho koušeme a vrčíme.

Zatímco naše radost se s přibývajícím počtem tašek na chodbě stupňovala, tak páníčkovi začínal pomalu mizet úsměv z tváře. Několik krabic cukrovinek pro vnoučata, pár kilogramů mouky, sáčky s třtinovým cukrem, láhve s olejem, octem a červeným vínem. Pak páníčka postupně přinášela mixér, toustovač, stroj na přípravu popcornu, několik struhadel, sbírku nožů, dvě zařízení na italské espresso a spoustu dalších věcí jejich účel není znám nám pejskům ani páníčkovi. Nutno podotknout, že jsme jeli do pronajaté chalupy s plně vybavenou kuchyní.

Páníčkovi to evokovalo dávné zážitky z doby základní vojenské služby, kdy jako náčelník týlové služby dohlížel nad kompletaci proviantního zajištění měsíčního cvičení celého vojenského útvaru. Chyběl už jen návěs s polní kuchyní.

S formou na bábovku, cukrářskou štolu a dvouposchoďový dort jsem ve vzduchu zavětřila stresové hormony. Pochopila jsem, že páníčkova trpělivost se nezadržitelně blíží k hranici své kapacity. Bylo už jen otázkou času, kdy jej opustí poslední zbytky zdravého sebevědomí i sebeovládání. Pak už jsem jen slyšela, jak říká něco ve smyslu, že nežije svůj vlastní život. Že je tady jen k zajištění financování a logistiky. Odměnou mu je celodenní vřískot dětí a všudypřítomná směs dílů hraček promíchaná se zbytky rohlíků, několika druhů marmelády, pudinku a modelíny vecpané do všech myslitelných otvorů v bytě. Říkal to sice jen v duchu, ale my pejskové umíme číst myšlenky.

Nicméně můj páníček není zvyklý se vzdávat. S výrazem „jestli někdo dokáže tohle všechno do jednoho auta naskládat, tak to jsem já“, začal všechno vynášet ven. S precizností stavitelů pyramid se mu tam podařilo vše vyskládat až po střechu. Nezůstal ani centimetr volného prostoru. Ale také nic na chodníku.
Byla bych na svého páníčka hrdá, když jsem viděla, jak se vrací s vítězoslavným výrazem pána tvorstva zpět. Bohužel jsem ale už tušila, že něco bude špatně. Do předsíně mezi tím páníčka doplnila hromadu chlazeného proviantu, čítající mimo jiné po platu vajec, jogurtů, mléka a dva kilogramové kbelíky tvarohu. Nevím, co z toho bylo tou poslední kapkou. Faktem zůstává, že míra páníčkovy trpělivosti přetekla okamžitě, jakmile vstoupil do dveří.

Mlčel. Ale my pejskové umíme číst i ty nevyslovené myšlenky. A páníčky to dokážou konec konců také. Tak jsme obě nemohly neslyšet z jeho zlověstného pohledu výhružku krutou pomstou. On celému světu ukáže jakou je obětí. A nechá doma všechny svoje věci. Včetně teplého oblečení, svého fotoaparátu i tabletu. On, který přežil měsíc v amazonské džungli i vysoko v Himálajích jen s jedním batohem. Přežije hravě v Orlických Horách jen v mikině.

Jak už to tak bývá, pomstil se ale nakonec jen sám sobě. Protože mu byla celý týden zima. A hlavně nás nemohl fotit a touto kreativní činností tak vytvořit sebezáchovnou protiváhu nekonečná smyčce „řvát, jíst, čůrat“ těch malých tyranů.

Jak páníček často moudře říká, každý si je strůjcem osudu svého. Musím vám ale prozradit (to vím naprosto jistě), že můj páníček má svůj osud rád takový, jaký je. A stejně tak miluje ty své malé trapiče.

Přiznám se, že jsem ještě v životě neviděla medvěda. Slyšela jsem ale, že celou zimu prospí. V listopadu zaleze do pelechu a lebedí si v něm až do března. To by se mi asi moc líbilo. A myslím, že mému páníčkovi také.

Náš Dino to má ale úplně jinak. Sotva se ráno začne rozednívat, tak už začne pobíhat. Všechno prohlíží a očmuchává, jak kdyby se nám přes noc vyměnil byt za nějaký úplně neznámý. Pak do mě strká čumákem, až se na něj musím jedním okem přísně podívat, aby toho nechal. Tak jde nakonec na práh ložnice páníčků a tam tak hlasitě čmuchá, že vzbudí páníčku a jdeme ven.

Zima u nás prostě vůbec není obdobím zimního spánku. My máme zimu tak aktivní, že ani nemám čas na psaní svých příběhu. Pořád se tu páníčkům střídají jejich lidská štěňata. Chodíme na dlouhé procházky a jezdíme na výlety. A dokonce jsme byli týden na návštěvě u jedné moc hodné paní, protože páníčkové byli na horách a tam nás nemohli vzít s sebou. Konec konců ta zima není tak špatná. Ani když si jeden pár měsíců nepospí.